Týden dvou místrů: Lena od Valihracha

Lena. Tak pojmenovali českého křížence odrůd Irsai Olivera a Lipoviny. Má jít o veselou, hravou a příjemnou vinnou révu. Takové koťátko, které si každý rád pohladí. Jak ji zpracoval Valihrach?

Tématem tohoto týdne je mikrosouboj mezi Valihrachem a Boturem. Jde mi přitom o pocit, nebo říkejme tomu spíš rukopis vinaře. Valihrachův dotek dělá z hroznů lehká a pocitově sladší vína. A to i v případě, kdy v nich moc cukru není.

Jednoduše ideální holčičí víno. Sladké pokušení s minimem kalorií, mohl by znít slogan. Až na fakt, že víno není Tic Tac ani jogurt v malém balení. Alkohol dietka bohužel úplně není.

Sladká tečka místo kyselinky rozhodně představuje výrazný valihrachovský rys. Jeho vína mají tento sladší závěr, tón, konec, nazývejme to jakkoliv. Trochu ale ubíjejí ostatní prvky vína. Lena, ať jsem se snažil sebe víc mi chutnala po paměti (němel jsem ty dvě lahve otevřené vedle sebe a neporovnával jsem je) úplně totožně jako dříve testované Chardonnay. A víte co to ve výsledku bylo? Trochu nuda. Která se ale dá skvěle pít.

Paradox viďte? Nuda, co se dá pít. Berte to tak že laťka je u Valihracha vysoko. Dáte si někde Lenu a budete nadšení. Určitě si ji dáte někde znovu a zase budete nadšení. Pokud si dáte ale jakékoliv jiné víno od Valihracha tak to bude stejné. A čím se liší Lena od jiných? Pro mě v podstatě ničím a v tom vidím nudu.

Lena, moravské zemské víno, 2012, Valihrach

Poměr cena výkon:  Když si kupujete Porsche asi vás taky úplně nezajímá, za jak dlouho se vám investice vrátí. U Valihracha to je podobné. Za lepší peníze byste koupili lepší stroj na ovínění. Ale u Leny máte jistotu. I ta platí za hodnotu, kterou se zpeněžuje. A mnohdy se to vyplatí více než riskovat zkažené rande s lahví za 69 korun. Lenu jen tak mimochodem mě stála 220 Kč.

Splněné očekávání: Svěží a mladistvá Lena 2012 po dvou letech trochu ztěžkla a zestárla. Je z ní dáma s kvalitami, která by ovšem mohla jíst trochu méně čokolády a trochu víc civičit. Dokážu si představit hravější víno.

Druhý den: Vlastně ani nevím, že jsem lahev vypil. Pozitivní, že jsem se nebudil v kocovině, negativní, že na mě nezanechala žádný dojem.

Suché - sladké: Pocitově sladší.

Týden dvou mistrů

Opět jsem oprášíl další lahev od Botura a nenapadlo mě nic troufalejšího než se ji pokusit v tomto týdnu srovnat s uměním Jožky Valihracha.

Nejde mi ale o srovnávání chutě, vůně, jiskry a barvy. Od Botura mám jen červené vína a od Valihracha jen bílé. Takže se pokusím dostat za. Za barvu, za odrůdu, za ročník a popsat rozdíl v rukopisu.

Držte mi palce!

Týden s vůní: Divočina z Toskánska - zážitek roku č.1

Vezmu lahev z Lidlu, stála mě pár korun. Má to být sranda. Chci na ní vedle Valihracha ukázat, jak je víno nudné, když nevoní. Otevřu ho a… a bác mě! přímo do nosu.

Vernaccia di San Gimignano. Pamatuji si přesně, jak jsem si tuhle lahev koupil. Byl jsem na toulkách za sýry v Lidlu a jako vždy jsem si prošel jejich vína v akci. A zarazil jsem se. Platonicky miluji italské město San Gimignano. Úžasné věže a atmosféra. Zatím jsem tam nikdy nebyl, ale digitálně jsem si ho prolezl v počítačové hře. Jaké ale může být víno, které se jmenuje podle slavného renezančního města?

Očekávání jsem měl nulové. Za víno jsem se musel vzdát pár korun (cca 79 Kč), a nikdy jsem o něm neslyšel. Prostě jsem střílel od boku a bohužel málo kdy mám v takovém případě štěstí a koupím něco zajímavého. A přesně takové mělo být i Vernaccia…

Jenomže se stalo největším vinným zážitkem letošního roku. Vůně? Divoká. Trochu trpká, trochu sladká, rozervaná do všech dimenzí. Všechno jen ne nudná. Obzvlášť u bílého vína mi na vůni velmi záleží. Při takovémhle představení révy moje očekávání roste násobně.

Stejně tak víno vonělo i chutnalo. Divoce ale příjemně. Vidíte? A pak že jsou hry zabíjení času... Nezbývalo mi než se rychle mrknout, co se o něm píše na webu. Ve zkratce: od renezance je pokládáno za jedno z nejlepších bílých vín v Toskánsku i celé Itálii. Zmiňoval ho Dante v jeho Božské komedii v roce 1276. Pil někdo z vás víno s delší historií? Já zatím ne.

Vernaccia di San Gimignano, Corte Alle Mura, 2012

Poměr cena výkon: Za cenu průměrného stáčeného patoku do PETky máte víno, které s přehledem mohou nalévat v luxusních restauracích. Místo toho v luxusních restauracích s vážnou tváří rozlívají kyselé chcanky, za které chtějí váš týdenní plat a tohle víno si dáte za drobné, co posbíráte v autě či pod polštářem na gauči. V tomhle případě je to ale pozitivní zpráva ne?

Splněné očekávání: Úžas a úlet. Nečekal jsem nic. A dostal jsem víno, které jako by vypadlo z jiné epochy. V mých představách od teď přesně tohle víno pijou zhýčkaní Římané ve všech filmech a seriálech, kde se Římané vyskytují a pijí a rozlévají své moky a náležitě se u toho smějí.

Druhý den: Hledám, kde si tohle víno zase koupím. To je narážka na tebe, Lidle...

Suché - sladké: Mírňounce sladší.

Posezení v pizzerii Mediterane, Praha Anděl

Na jídlo sem raději nechuťte. Kvalita jako u Kebabů, kde jen tak mimochodem dělají i pizzu. S tím rozdílem, že si připlatíte.

Chardonnay

A víno? Zkusil jsem rozlévané Chardonnay. Nuda. Pak jsem si dal Pinot (víc mi o vínu obsluha neřekla) a to bylo super.

Pinot neznámý

Důkaz, že přeskočit z jedné odrůdy na druhou se někdy v restaruraci vyplácí.

Týden s vůní: Půvabný Irsai Valihrach

Vy jste ještě neochutnali víno od Valihracha? Jako byste ani nežili…

Jožka Valihrach představuje nejoceňovanějšího moravského vinaře současnosti a s velkou pravděpodobností i historicky (nechtějte po mě, abych to studoval). To on vozí z velkých vinařských soutěží medaile za nejlepší Chardonnay a sklízí celosvětový úspěch. To on se stal trojnásobným vinařem roku.

Zopakuji to ještě jednou - kdo neochutnal Valihracha je stejně mimo, jako člověk, který v Praze nechodí na Náplavku. Proč? Hrozí nebezpečí, že se s někým budete bavit o víně, a on/ona svoje názory podepřel/a tvrzením, že pije hlavně Valihracha.

Co vám touto člověk informací chce sdělit:

1) Ve vínu se fakt vyznám.

2) Nemám čas pít nějaké sračky, piji jen to nejlepší.

Ano. Jde o pózu. Ano. Jde o snobismus.

Co větou fakticky sděluje daný člověk:

1) Zvládám se ve vínu orientovat jen podle toho, kdo kde vyhrál jaké ceny.

2) Jsem zoufalec bez vlastního názoru.

Samozřejmě, že je Valihrach skvělý vinař a jeho vína jsou úžasná. O tom nemějte pochyb, přeci jenom dostal skutečně tolik cen, že už to nemůže být náhoda. Sám je to navíc úžasná osobnost, kterou má každý, kdo s ním přišel do styku rád. Jediné co mu lze vyčítat, je že se stal rukojmím snobů. Ale co proti tomu může dělat?

Jaká jsou jeho vína? Vždy úžasně voňavá. Jasný Valihrachův rukopis. Když si dáte skleničku tak vám rozvoní svět i náladu. Je to skutečná poezie. Když ochutnáte, tak druhým charakteristickým znakem je jemná skutečně hroznová chuť následovaná déle zůstávajícím pocitem, ne kyselosti, jak bývá prakticky u všech vína, ale hroznovým syrupem. Popsat to jinak, tak sklouzávám do velkohubého básnění.

Irsai Oliver je odrůda s maďarským rodokmenem. Dává lehčí krásně voňavá vína. Prostě materiál, který umí Jožka Valihrach opracovat do geniálnosti. Proto si raději od něj koupím tohle víno než jeho vlajkovou loď Chardonnay.

Irsai Oliver, zemské, Valihrach, 2009

Poměr cena výkon:  Valihrach se prodává za nesmysly. Irsai jsem našel těsně pod dvě stě korun. Co jsem pro to musel udělat? Zajet k šílenci, který prodává víno a propanbutanové lahve za železničním nádraží v Českém Krumlově. A bál jsem se (ne toho chlapa, ale o víno). Přeci jenom pět let staré bílé víno z Moravy... no risk to byl. Ale dopadlo to skvěle. Víno stále svěží a jak vonělo. Stačí ho jen dýchat.

Splněné očekávání: Čekejte vyvoněné víno, kterému prospěje velká sklenice, kde může co největším povrchem koketovat se vzduchem. Irsai přesně takhle zafungoval a mohl jsem se jím prodýchávat jako na nějaké aromateriapii.

Druhý den: Ta dochuť! Místo kyselosti (která je často i příjemná) mají vína od Valihracha syrupovost

Suché - sladké: Lehce sladší, ale ustál jsem to.

Týden vůní

Silná, smyslná, uklidňujíc ale i štiplavá, povzbudivá, chytlavá, sladká, ovocná, často lákavá. Víno představuje širokou paletu úžasných aróma.

Nezdá se to, ale pro mnoho vín je vůně zcela zásadní. Je to rozdíl tak markantní, že rozhoduje, jestli je víno dobré nebo špatné. Zkuste se napít a zacpat si nos! Je to rozdíl tak velký, že kvůli správné vůni se dělají různé skleničky nejen na bílé a červené víno, ale i pro jednotlivé odrůdy nebo slavné cuveé.

Otázka je - budou mi stačit dvě lahve? Abych se vcítil do vyvoněných vín? Musí:)

Roche Mazet, jistá volba

Francouzskými stolními víny české sámošky přímo omámily. Aby ne, když je nakoupí za euro a prodají za čtyřnásobek. Po které tedy sáhnout? Já vybírám Roche Mazet.

Roche Mazet - Chardonnay pro mě představuje perfektní víno za stovku. Pravda, někdy ho koupíte za 69 korun, a jindy jako já teď za 129 korun. A litoval jsem jen jednou. To když Billa přivezla, myslím loni, ročník 2009. Vína tohoto tipu, určitě nedoporučuji pít ve starších ročnících. Od Billy to byla prasárna rovna svezení zkažené zeleniny z okolních států a prodávání ji s vážnou tváří jako čerstvou.

Zpátky k tomu hlavnímu - k dnešní lahvi. Svěží, lehké víno, s typickou chutí Chardonnay a něco navíc. Jisté je, že Chardonnay chutná skoro všem. Je to nejvysazovanější odrůda, má dobře vyvážené všechny složky, není ani moc agresivně kyselá, ani převoněná ve stylu bytových vůní, ani příliš sladká.

Roche Mazet se hodně pije i ve Francii. Alespoň ho najdete i v každé tamní sámošce. Víno proto v chuti pomrkává i po náročnějších pijácích. Ve vínu je proto zřetelná chuť barriquu.

Barrique, nebo jenom barik, znamená, že víno nějaký čas leží a zraje v dubových sudech. Natáhne tak do sebe chuť dřeva. Chutná pak trochu jako řízlá whiskey. U červených vín jde o poměrně nevýraznou tečku. S bílým vínem může barik pořádně zamávat. A s Roche Mazet barrique mává, jak puberta s třináctiletou holkou.

Dubové sudy představují pro vinaře jistou investici, navíc mají omezenou kapacitu, a nevydrží pouštět chuť do vína věky. Proto jsou vína na barrique dražší a většinou považovaná za luxusnější. I když ne vždy to je samozřemě pravda. Neplatí to zejména u bílých, kdy se z nudných vín snaží udělat barriquem něco aspoň trochu zajímavého. To mi ale nepřijde, že je případ této lahve.

A tím se dostáváme k tomu, že někdy se do vína prostě jen nahází naštípané dubové třísky. Je to levné a udělá to stejnou službu jako barrque. A to i tento případ, jinak by to nebylo víno za kilčo. Ke cti Roche Mazet se pak lahev netváří, že je na barrique.

Roche Mazet - Chardonnay 2013

Poměr cena výkon: Pro mě naprosto ideální. Za slušené peníze dostanu slušný stroj na pohodu.

Splněné očekávání: Víno si drží úroveň. Ale pozor, ne každému se dubové třístky rozplývají na jazyku.

Druhý den:  Přesvědčen, že víno je pořád stejné. Moje vinařská jistotk

Suché - sladké: Suší.

Týden v bílém: Povznášivé Neuburské

Nic nečekáte, napijete se a zažijete explozi harmonie. S Neuburským 2012 od Šabaty jsem si přesně tenhle dynamit nalil. 

Nikdy jsem nechtěl psát blog, kde jen nadávám, jaký hnus jsem to kde zase vypil. Chtěl jsem být hlavně pozitivní… Chtěl, ale s tím, jak se snažím seriózně a veřejně napsat co si o tom či onom víně myslím, raději se vždycky snažím vychytat všechny nedostatky, aby mi pak někdo neříkal, že jsem radil blbě.

Tohle Neuburské mě ale dostalo. Je to přitom pro mě taková okrajová odrůda, o které jsem vlastně nic nevěděl a proto jsem si nechal nalít deci jako vzorek.

Pokud hledáte víc informací o této odrůdě, stejně moc neobjevíte. Dočtete se že vzniklo v Rakousku, jde o přirozeného křížence Veltlínského červeného a Sylvánského zeleného. A to je pro mě dostatečné: Kde je Veltlín červený, tam je vždycky dobře. Ale pozor - červený, ne zelený.

A vinař Šabata? Růžová vína, přívlastková vína, zkouší vína na kalech, takzvaná Sur-Lie. Takže když to shrnu ničím nevyniká, včetně vcelku podivných etiket.

A jak vidíte, podceňovat se nemá nikoho a nic. A to je na těch vínech snad to nejhezčí.

Šabata  Neuburské 2012

Poměr cena výkon: Radost je někdy k nezaplacení. Neumburské stojí 205 korun. Můžete hledat dobré vína i v daleko levnějších cenových vodách. Cena je to pro mě ale adekvátní a rád si tohle víno zase dám, až na něj narazím. Na léto ideální.

Splněné očekávání:  Splněno a přeplněno - víno mělo to, co miluji na moravském - svěží ovocnou nebo květinou chuť. Zároveň bylo sušší a pro mě tedy daleko lehčí a pitelnější. Harmonický společník na zahradní párty.

Druhý den: Nadšení!

Suché - sladké: Suché.

Týden za kilčo: Křehká krása Veltlínu

Veltlínské zelené je vinná odrůda, kterou si vinaři na Moravě prostě museli oblíbit. Perfektně vystihuje heslo “Za málo peněz hodně muziky”. Familiérnosti typu “veltlínek”, pak dokázali lidi naučit, že to je dobré “vínečko”. A je?

Veltlínské zelené. Jméno, které nesmí chybět na seznamu účastníků žádné tancovačky. Jméno, které si asociuji s důchodci, zelenou, často litrovou lahví, a s chutí kyselou, jako vzpomínky na socík. Veltlínské zelené. Kdo se v šestnácti tímhle neožral, jako by nebyl Čech.

Veltlínské zelené je tak zdomácnělé, že by se prakticky zapomnělo, že je to ve skutečnosti Rakušák. A že v Rakousku ho pijou daleko zajímavěji - jako mladé a kalné víno. Jak to čtu, tak mě to láká. Moravské Veltlínské u mě vzbuzuje zájem, asi jako když mi přijde na mail informace, že jsem vyhrál milion dolarů. Nuda.

Kde se stala ta chyba? Já si to vysvětluji tak, že Veltlínské zelené, má skvělé vlastnosti. Keře produkují spoustu hroznů a nejsou tak citlivé na počasí. Za málo práce, hodně koláčů. Snadná job, žádná piplačka…

Sám Veltlín si to přitom nezaslouží, jde o poměrně starou odrůdu, která umí dávat super zajímavá vína. Elegantně navoněná, v chuti lehká a osvěžující. Ale zůstává skutečně těžké vyčíhnout si takovou lahev, která na vás nedýchne sudem, sírou a neplivne po vás kyselým závěr.

Veltlínské zelené  2013, kabinetní víno, Zámecké vinařství Bzenec

Poměr cena výkon: Billa, 109 korun. Co za to dostanete? Bzenec, je podle mě většinou záruka, že svými klienty a svými hrozny neopovrhují, a snaží se nabídnou slušný poměr cena výkon. A tady to plně korespondovalo. Víno lehčí, když ho slušně nachladíte, tak zůstává svěží pocit. Jakmile se víno trochu zahřeje, přichází kyselý ocas, z kterého se ale nevyklube levný hnus.  

Splněné očekávání: Kompletní harmonie, slušná cena, slušné víno a naplnění rozumných očekávání. Tím chci říct, že jsou lepší vína, ale realista si tohle dokáže užít.

Druhý den: Snad nejvíc mě zaujala má neschopnost dočíst se o daném víně na stránkách vinařství více. Nechápu. Jde skutečně o velmi slušné víno za slušnou cenu.

Povaha: Nesmělý elegán.

Suché - sladké: Suché.

Týden za kilčo

Ulovit skvělé víno ve vodách nad pět set korun, je jako jít sbírat kapry, když se vypouští rybník. Najít poklad v lahvi za tři stovky je jako když jde šlechta na lov bažantů a pohunek jim ty nebohé ptáky háže před flintu. Je umění netrefit. Splašit super víno s cenovkou kolem dvou set korun znamená regulérní win-win situaci. Vy jste spokojení, obchodník taky. 
 

Zkusit štěstí a odnést si domů z českých sámošek víno za stovku už představuje touhu zažít dobrodružství.

Tenhle týden vezmu košík, zamířím mezi regály a proskenuji, co lze koupit se stovkou a pár drobných, aby se člověk těšil na večer.

Týden v bílém: Rýňák líbivka

Dámy a pánové, v České republice probíhá vinařská revoluce, složitý výběr vína je minulostí. Je tady Davinus! Víno pečlivě předvybrané a značka jistoty.

Spadl vám také kámen ze srdce? Konečně bude ve vínech jasno a hlavně budeme mít trochu té zasloužené jistoty. Davinus nás tím ujišťuje.

Hlavně úžasnou informací na každé lahvi, kde se dozvíte, kdo to je Négociant. Jde o obchodníka s vínem, který dohlíží nad samotnou výrobou a výsledek prodává pod svojí značkou. Dále láhev slibuje, že vína se značkou Davinus budou mít svůj rukopis a potěší vás při každé příležitosti.

Cítíte v tom taky tu rétoriku majitele kolotoče? Takového, jak má na kase neonovými barvami vyvedenou Pamelu a Michaela Jacksona v divných proporcích?

Négiciant je termín z francouzštiny a šlo o člověka, který skupoval vína od drobných vinařů a ručil za jejich kvalitu tím, že je prodával pod svým jménem. Kde všude se v Českém provedení může stát chyba?

1. Kdo a co to je Davinus? Stojí za ním někdo kdo má nějaké jméno?

2. Nevíme od jakého vinaře láhev je. Nevíme prakticky nic o tom, kdo a jak ji dělal.

3. Ještě hůře jako konzument můžu posoudit, jestli to náhodou nejsou hrozny dovezené ze zahraničí a zpracované v Česku.

4. Musím ještě daleko pečlivěji studovat z jakého kraje víno je a jaký asi bude mít charakter.

Značka se pro mě stala pravým opakem toho, co by měla být. Místo aby zjednodušovala, vše mi ještě více zesložiťuje.

Nejdivnější na tom je, že jsem jednu lahev dostal darem a fakt se mi líbila. Krásně voněla. Krásně chutnala. Chtěl jsem si sehnat další…

Davinus Ryzlink rýnský 2012

Poměr cena výkon: Ta lahev je tak zoufale průměrná, že ji zapojuji do hodnocení. Špatné - Davinus - Výborné. Je to sen restautérů, kteří ji mohou mít u “báru” na výstavce, aby každý návštěvník viděl, že tady, TADY!, dostanete i víno. V nákupu je za 170 korun, takže v restauraci už to bude luxusní lahvinka za 300 až 400 korun, kterou si objednáte pokud budete chtít Katův šleh zpestři nečím slavnostnějším a pan vrchní ji přinese a významně vám dá čuchnout ke korku a tak dále, celé to divadlo. Rovnou říkám, že najdete lepší za lepší cenu. Na druhou stranu se samozřejmě dá pít zcela v pohodě.

Splněné očekávání: Je možné ,aby jedna a ta samá lahev chutnala dvakrát úplně jinak? Je možné, že pod stejnou značku a etiketou mají dvě vína díky tomu, že je stáčejí od různých vinařů? První láhev byla boží, druha je průměr.

Druhý den:  Uff… těžké ráno.

Suché - sladké: Davinus! = střed.

Týden v bílém

Skutečně ostré zkoušce podrobíme Ryzlink Rýnský od značky Davinus. Záměrně nepíšu vinařství, protože v tomto případě jde o projekt, kdy chytré hlavy vybírají od všech možných vinařstvích vína a ta pro ně nejvhodnější (nejlepší?) lahvují pod touto značku. Ambice? Vytvořit jakýsi certifikát své kvality, když sáhnete po této lahvi měli byste mít jistotu, že saháte na dobré zboží. Jak dopadl rýňáček, který stylově otestujeme na řece? To se dočtete už tento týden.

A kromě toho se podíváme i na odrůdu Neuburské. Je to můj aktuálně největší kandidát na víno, které bych doporučil. Kouknu co s tímto materiálem provedli ve vinařství Šabata.

Vyzrálý týden: Cuvée mdlé

Milovníci vína dobře ví

že vinaři své vína i zcelují

Cuvée regionem moravské

Pozor bývá kravské

Za inspiraci k těmto veršům děkuji červenému cuvée 2008 od Botura a krásné první větě tohoto článku. 

Samotná láveh mě nadchla svojí "insiderskou" odbytostí. Žádné etikety, jen holé sklo a bílý rychle črtnutý nápis. O zátku se už pokoušely se shora různé plísně a vůbec celý vizuální dojem byl, že jsem do ruky dostal poklad z potopené lodi. Čekal jsem, že to bude to nej.

Víte cuvée, nebo česky kupáž, či ještě více představitelně směska, je namixování dvou a více druhů vína do jednoho. Experti jsou na to Francouzi, kteří se tak snaží docílit, aby jejich vína byla každý rok více méně stejně dobrá. Cuvée je pro ně cesta, jak získat z každé odrůdy to nejlepší a smíchat to do ideálního poměru. Jedna odrůda dá vínu schopnost dlouhověkosti, jiná chuť a třetí třeba barvu nebo vůni.

Naši vinaři, zdá se, objevili jinou cestu: jak uplatnit vína, která by se jinak nedala moc pít. Nechci to zobecňovat, ale skutečně si myslím, že většinou se moravské cuvée skládá z vín, co sami o sobě neobstojí a úsilí se při míchání věnuje tomu, aby se to zamaskovalo. A nebo to moravským vinařům prostě jen zoufale nejde...

Většinou bylo cuvée z Moravy, které jsem měl fádní, impotentní, přiblbé. Pil jsem od Botura Zweigeltrebe a bylo úžasné. Cabernet Savignon? Taky úžasný. A tohel cuvée? Nic moc.. Ale nesoudím jen podle Botura. V Litomyšli, jsem zkoušel Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský a cuvée... No a hádejte, které víno jako jediné bych si nekoupil znova? Přesně tak, cuvée.

Moravská cuvée se budu snažit obcházet obloukem. Čestnu výjimkou je řada Ego od Bzence. Pamatuji si, že to byl skvělý zážitek. Nebo cuvée, které vinaři dělají na počest rodiny, jako například super sladká Amálie od Kovacse.

Cuvée 2008 Botur

Poměr cena výkon: Ne že by bylo drahé. Cena kolem 130 korun je super, ale Botur má prostě lepší vína. Je to jako kdybyste se spokojili s tím, co si ohřívá v mikrovlnce Paulus, potom co celý den vařil jak o život.
 

Splněné očekávání: Naprosto nesplěné. 

 

Druhý den: Kyselé víno, které vlastně nebylo ničím jiným zajímavé.
 

Suché - sladké: Suché.