Dva tipy jak obdarovat vínem - Zweigeltrebe a Vlašák

Přichází čas, kdy vína putují jako velvyslanci svátečního ducha. Jako pozornost a jako dárek. Všude tam, kde jste zapomněli koupit něco adresnějšího, nebo když potřebujete na poslední chvíli vzít něco na návštěvu. Vytipoval jsem dvě moravské jistoty, jedno červené a jedno bílé, jedno drahé a jedno levné.

Dočetl jsem se, že sommeliéři v Čině mají plné ruce s napravováním tamního zvyku. Většina vín, které se v Číně vypije, jsou darovaná. Lidé pijí vína, které si nekoupili, ale dostali, a většina lidí kupuje vína, která pak nepijí. Popravdě Vánoce v naší republice se dost často mění ve vinařskou Čínu. Co to využít a rozdat trochu té zkapalněné radosti.

Já popravdě nejraději dostávám tohle víno:

Zweigeltrebe, klasická řada, Habánské sklepy, 2012

Habánské sklepy jsou mi sympatické. Kvalita jejich vín je stabilní. Neprodávají žádné obarvené vody ani bolehlavy. Nenarazil jsem od nich na žádné špatné víno. Vždycky bylo minimálně fajn. A někdy i vyloženě výborné.

Ročník nemusíte vůbec řešit. Já si užil 2012, a loňský ročník se podle všeho liší snad jen novým prvkem na láhvi. Habánské sklepy jsou geniální referenční víno. Když ochutnáte od nich Zweigeltrebe, víte jak má víno z této odrůdy chutnat, čím je typické a čím je jiné.

Zweigeltrebe sice není odrůda, které by si dostalo nějakého světového uznání. Ale v našich podmínkách se jí mimořádně daří. Je to tak daleko zajímavější pití než například zdejší Cabernet Sauvignon. A zároveň je nefér o Zweigeltrebe psát, že je to nějaká druhořadá odrůda. Má sice kompletní německý rodokmen, ale u nás je populární. V gastronomii je trendy pracovat s lokálními surovinami. Zweigeltrebe je taková naše středoevropská superstar.

A teď jsem ji v obchodě viděl za 60 korun. V tomhle případě je cena dobrý vtip, nechtěl bych podle tohoto posuzovat jiná vína.

Poměr cena výkon: Dobré víno kolem 70 korun? Sen!

Splněné očekávání: Od tohoto vína dostanete přesně to, co slibuje etiketa. Zweigeltrebe chutná tak jak má.

Druhý den: Baví mě jak odrůda, tak i provedení.

Suché - sladké: Sušší.

Ryzlink vlašský, Železná, 2011, Vinařství Volařík 

Jestli je Zweigeltrebe středoevorpská superstar, tak Ryzlink vlašský je moravské zlato. Osobně jsem přesvědčený, že není lepší víno z Moravy než právě vlašák.Kdybych měl vybrat jednu láhev, která má ukázat o čem jsou Moravská vína, tak vyberu tuhle.

Ale pozor. Ryzlink vlašský je poměrně komplikovaná odrůda. Může stát celkem za nic, jen taková voňavá voda. Proto si snažím vybrat vlašák od vinaře, který na něj má dostatek času a věnuje mu péči. A Volařík jím pro mě rozhodně je. Jde o jednoho z mála vinařů na Moravě, pro kterého je Ryzlink vlašský skutečně vlajkovou lodí, to nejlepší co vyrábí, a to čemu věnuje největší pozornost.

Tahle konkrétní láhev je vyrobena z hroznů z jedné konkrétní vinice - Železná. Svými specifickými podmínkami, půdou, polohou, orientací představuje nejlepší podmínky pro pěstování Ryzlinku vlašského široko daleko.

A výsledek? Víno, které udělá dojem na každého. Kdo vínu moc neholduje bude říkat, že “tohle bylo fakt dobré” a ti, co se vyznají více ho budou obdivovat ještě víc. Je francouzsky jemné, nic v něm nekřičí, ale chuť, vůně, žlutavá barva s jemným perlením, vše ladí a hladí.

Poměr cena výkon: Cena kolem tří set korun. Není to za hubičku, ale je to víno podle mě světové kvality v hodnotě 10 eur. A to se píšou knihy o tom, jak sehnat dobré víno pod 25 eur. Tohle by mělo být na přebalu podobných knih.

Splněné očekávání: Rozhodně z tohoto vína nebudete mít pocit, že jste za hodně peněz dostali málo muziky. Ve skutečnosti mi přijde docela fér přidat, že už ho prakticky nejde sehnat. Ale na stejné úrovni jsou Volaříkovi vlašáky i z vinice Ořechová hora.

Druhý den: Víno na úrovni francouzského Chablis, ale není tak suché. Jemné v každém ohledu. Super pro mimořádné sváteční příležitosti.

Suché - sladké: Sušší.

Ke kořenům? Víno bez síry a nefiltrované víno

S blížícími se vánočními svátky to začíná lítat ze všech stran. Slova jako “tradiční”, “poctivé”, “původní” a tak dále a tak dále. I ve víně samozřejmě lze podobnou nálepku objevit. A čistě náhodou mám doma dvě beaujolais. Jedno je poctivě původně nefiltrované a druhé hlásí návrat k přírodě, protože je nesířené. Takže zajímavosti, jak od Bioježíška.

Vína z francouzského regionu Beaujolais se dělají z hroznů Gamay. Pokud nejste zasněný enolog, asi vám to nic neříká. Není se čemu divit! Jde o odrůdu, z které sice žije Beaujolais, kde prakticky nic jiného nepěstují, ale jinde se prakticky nevyskytuje. Abych byl přesný, Francie (Beaujolais a údolí Loiry) představuje 96 procent celosvětové výsatby této vinné odrůdy. Na druhém místě je Švýcarsko s dvěmi procenty a pak už vyloženě zkouší jestli se víno chytne nebo ne…

Trochu jsem pátral, proč je ta Gamay tak silně srostlá s Beaujolais a ukázalo se, že si tahle réva prožila život nechtěného dítěte. Ve čtrnáctém století ji šlechta v Burgundsku (pod kterou Beaujolais dlouho spadalo i jako vinařský kraj) chtěla zakázat. Podezíravá byla k chuti vína z této odrůdy, která byla všelijaká, jen ne taková, na jakou byla zvyklá. Kvůli tomu, že réva příliš nekoření do země, dává spíš hubená a kyselá vína. Nakonec šlechta dokázala alespoň to, že tuhle révu vyhnala na periférii, kde kvůli špatné půdě nikdo stejně něchtěl pěstovat Rulandské modré. A kupodivu Gamay tato půda naopak svědčí.

Jak to bylo historicky na štíru s chutí Gamay, tak za sebe musím napsat, že jsem neviděl ukázkovější hrozny na fotce. Gamay je rozhodně fotogenická odrůda, která vypadá jako by jí designoval nějaký naivista. Krasné, rovnoměrně velké a kulaté tmavé hrozny.

Gamay si tak musela počkat na svých pár let slávy až do sedmdesátých let, kdy získala věhlas díky mladému vínu z Beaujolais. Svět začal obdivovat jednoduchou ovocnou chuť. Teď už se ale prý svět zase trochu snobí a vadí mu ta “jednoduchost” chuti.

Beaujolais Nouveau 2014, Cuvée non Filtrée, Pierre Dupond

Nefiltrované víno je víno, kde vinař nechá i v láhvi dál působit kvasinky. Má se tak dostat všechno to “zdravíčko” z kvasinek, prý jde o různé vitamíny a příznivé látky, až do naší skleničky. A vždycky se ještě pomrkává, že sediment ve víně není na škodu, ale důkaz kvality. Nerozporuji to, ale žádný jsem v láhvi neměl a navíc mi po čtrnácti dnech od otevření první láhve přišlo, že se víno výrazně proměnilo. Už nebylo tak něžné a hebké, ale spíš kyselé. Začalo mi chutnat až potom, co jsem ho na pár hodin odložil jako nepitelné, a pak jsem se zakousl, že ho dorazím. Vzduch asi udělal své.

Poměr cena výkon: Cena do dvou set. Najdete zábavnější a zajímavější vína daleko levněji. Tohle je taková načančaná kavárnička v centru. Působí zajímavě, je ale dražší a dostanete průměrné kafe. Do takových podniků nerad chodím.

Splněné očekávání: Čekal jsem víc nějaké struktury, víc "nečistot" ve víně.

Druhý den: Kyselost vína.

Suché - sladké: Dost suché.

Beaujolais - Villages  Nouveau, Cuvée Nature, Pierre Dupond

Přírodní, nesířené víno, je docela jiný příběh než nefiltrované. Pointa nesířeného vína spočívá v tom, že se hrozny nechají kvasit (v tomto případě 20 dnů) i s peckami a šťopkami, které jsou plné třísloviny, která funguje jako přírodní konzervant. A ten pocit z výsledku je skutečně jedinečný. Pořád jsem si říkal, že to je takové víno jak z něčí zahrádky. Jako domácí marmeláda. Ale zároveň je lahodné, vyvážené a jde vidět, že ho udělal profík. 

Poměr cena výkon: Láhev se pohybovala ve stejné cenové skupině, jako nefiltrovaná, ale stála za to. Mám z ní úplně jiný pocit. Je to vedle mladých Beaujolais, které jsou lehké, slabé, najednou plné a docela intenzivní víno. Na jazyku cítíte že to je mnohem víc než jen obarvená voda. Jde o sebevědomé víno.

Splněné očekávání: Splněno do puntíku. Od vína, které se tváří jako přírodní, očekávám, že na mě tak bude působit, že v každém hltu to bude znát a to v dobrém slova smyslu. Žádný amaterismus vydávaný za bio kvalitu, tohle je přírodní víno jak má být.

Druhý den: Sametovost a struktura, pocit z vína.

Suché - sladké: Sušší ale přesto vyrovnané.

Úžasně grepový Sauvignon ze Zélandu

Místo činu? Jakékoliv větší Tesco, které vás napadne. Naposledy spatřeno: v pátek. Předmět dotyčný? “Exotické” víno ve slevách. A výsledek? Senzace z Nového Zélandu! 

Jedna z věcí, která mě vyloženě baví, je rochnit se v oddělení zlevněných vín, které se v hypermarketech šoupnou úplně bokem. Jakmile vyřadí víno někde stranou, do regálu “hanby”, kde sousedí polozdechlým potravinám, tak to znamená, že jde o vína, která se dobře neprodávají, a od kterých se už jen chce, aby zmizela.

Na rozdíl od ostatního odšoupnutého zboží jsou vína v perfektní kondici, jen prostě nikoho neoslovila. Jsou předražená a/nebo mířila na cílovku, která do takových obchodů nechodí či v takových obchodech alespoň nekupuje vína a/nebo jde o vína, o kterých zákazníci nic moc neví.

U většiny vím naprosto proč se dostala takhle stranou a obchodník se jich potřeboval zbavit. A často to zároveň znamená, že se rázem zajímavé víno dostává na skvělou cenu.

Dokonalou ukázkou je Sauvignon Blanc z Nového Zélandu. Chápu, proč se do regálu “zbavte nás toho” dostalo. Víno z Nového Zélandu? Cože? Kdo to kdy slyšel? Zní to jako kdybyste řekli víno z Taiwanu. Divné.  Reakce je asi takováhle: “Jé tak oni si tam taky zkouší hrát na vinaře?”

Jenomže odrůdě Sauvignonu Blanc se zejména v jedné oblasti na Novém Zélandu skvěle daří. Jde o oblast Marlborough, která se nachází na severu jižního ostrova. Ještě se prý mimořádně daří Rulandskému modrému a to pro změnu na jihu stejného ostrova.

Informace, že Sauvignonu se na Zélandu daří ale není nějaká okrajová perlička ze zápisníků snaživých etnologů. Je to aktuální vinařský super trend. Jednoduše ta úvaha probíhá takto: “Máte rádi odrůdu Sauvignon? Tak to musíte Nový Zéland!” Hlavní krása spočívá ve velmi jemné, ale přesto intenzivní chuti po grepu.

Obvykle jsem k takovémuhle šílenství zdrženlivý. Vyzkoušel jsem nějaká vína z USA, které jsou “totálně na světové úrovni”. Ne, nejsou. Jsou jen drahá (Zatím jsem ale nepil nic z Napy:( ). Proto jsem si Sauvignon ze Zélandu koupil, jen že bylo ve slevě. A je to krásný zážitek!

Sauvignon Blanc 2013, Marlborough, Tesco finest

Mandarinky alternovaly grep na focení.

  Poměr cena výkon: Úžasný. Člověk pochopí proč je tohle víno aktuálně tak chválené a za 200 korun to hladí tělo i duši.

Splněné očekávání: Jestli máte na vínu rádi, že vás neustále něčím překvapí, tak tady je. Čistá chuť po grepu, krása.

Druhý den: Baví mě ta lehkost chuti, a přitom bohatost vůně. Určitě si zkusím dát ještě další láhev.

Suché - sladké: Sušší.

Bílé "Beaujolais"? Letos nic moc

Svatomartinské víno seženete v kompletní trikoloře: červená, růžová i bílá. Na mladé Beaujolais se vztahují přísnější pravidla a bílé víno se nesmí označovat jako Beaujolais Nouveau. Co teď s tím, když zároveň hodně lidí by si mladé francouzské bílé rádo dalo? Šance pro sousedy.

Region Beaujolais sousedí s regionem Mâconnais a hádejte co? Žádné omezení nemají. Takže klidně mohou dělat mladé bílé víno. A co víc? V tomhle regionu vyrábějí fantastické bílé víno čistě z odrůdy Chardonnay, pod apelací a tedy i názvem Pouilly-Fuissé. Očekávání tak mohou být právem vysoké.

Například loni to bylo skvělé víno. Ovocné, čisté, nijak zvlášť komplikované. Hned víte, jestli vám chutná nebo nesedí. Loni mě tohle víno bavilo velmi.

A letos?

Mâcon Villages Nouveau 2014, Pierre Dupond

Poměr cena výkon: Letošní bílé mladé francouzské víno mi za peníze nestálo. Napijete se a chvilku cítíte kyselost, chvilku ovocnost, chvilku něco úplně jiného drsného. Je to jako jít na koncert nesehrané kapely.

Splněné očekávání: Zklamání.

Druhý den: Pocit, že se něco na tom víně prostě nepovedlo.

Suché - sladké: Střed.

Týden s lehkým bílým

Tenhle týden jsem nic naplánoval. Otevřel jsem si na, co jsem měl chuť, vyloženě podle nálady. A jsou z toho dvě bílá, lehká vína. Jedno bílé mladé “Beaujolais” a jednou velkou radost v láhvi z Nového Zélandu.

Italské Marzemimo a Teroldego. Luxusní červené za pár korun

Italská červená, to je velký pojem. Snad žádná jiná země nenabízí tolik skvělých vín, které se pohybují pod radarem. Úžasná a přesto nejsou známá a tak ani drahá.

Když píšu, že nejsou závratně drahá, tak tím myslím, že jdou koupit v obchodě zhruba za 200 korun. Já jsem ale na ně popravdě narazil ve skvělé vinárně, jen s minimální přirážkou a až po googlení jsem přišel na to, kde jdou koupit po netu a za kolik. Ještě víc si vážím provozovatele, že neuvažuje způsobem “já to koupím za 90 korun a jim to prodám za 300 korun”. Přitom v Česku mezi provozními stále přežívá představa, že marže na vínu je ibuprofenem na jejich finanční výsledky.

Ale zpátky k Itálii. Je na ní úplně super, že zde pěstují mraky odrůd révy, o které nikdo nikdy neslyšel. To je můj první tip, jak sehnat za rozumnou cenu skvělé víno. Pokud na láhvi italského vína je nějaký bláznivý název odrůdy, pravděpodobnost, že jste narazili na zajímavost rapidně roste. Pokud najdete D.O.C., což je tamní apelace kvality a víno není nějak přemrštěně drahé, držíte dost možná Ferrari za cenu Fiata. Já chutnal víno 100 procentně z odrůdy Marzemino a z odrůdy Teroldego. Ani o jedné jsem dřív neslyšel.

Obě vína jsou ze stejného vinařství Mezzacorona, které je na severu Itálii, v regionu Trentino-Alto Adige. Tam se víc lyžuje, než vinaří a do Benátek skoro dohodíte sněhovou koulí. V tomto regionu se pěstují hlavně bílá vína. To je další důvod, proč červená vína stojí rozumnější peníze.

Mezzacorona je zároveň úžasné, načančané, vyvoněné vinařství. Vypadá spíš, jak nějaké moderní letiště pro lidi s tryskáči. Tady je důkaz. Je to radost, jen se dívat na fotky. Položené je v terasovitém terénu na úpatí dolomit. Prostě krása. Hezké vinařství je jako hezká restaurace. Ne že by nemohli vařit úžasně v zaplivané špelunce, ale pravděpodobnost je menší než v úhledném podniku, kde si hledí čistoty.

Srovnat dvě vína od stejného vinařství proti sobě, to je k tomu všemu něco jako večerní škola. Máloco vám prozradí o vínu víc.

Teroldego Rotaliano, Mezzacorona (řada Castal Firmian), 2010

Teraldego je odrůda, na kterou jsou Trentinu prý hodně pyšní. Často o ní píšou jako o královské. Je to tamní srdcovka. Teraldego dává výrazně ovocná vína, s menším podílem třísloviny. Ročník 2010 je letos skvěle připravený k pití. Teraldego je zároveň pořádná barvířka, zuby budete mít červené, jako po šesti kolech v ringu s Mickey Rourkem.

Poměr cena výkon: Úžasný. Kdo má jen trochu víno rád, tak ten nebude svých peněz litovat. Dvě stovky, nebo tři v podniku, skvělé víno.

Splněné očekávání: Těšil jsem se na lehčí severoitalský víno a dostal vybalancovanou odrůdu, kde trochu více čouhala v chuti ovocnost, než kyselinka, nebo tříslovina. Takže by se to líbilo i všem milovníkům jihoamerických vín.

Druhý den: Klidnější, uleželejší víno s výbornou ovocností. Cítíte hrozna, z kterých to bylo a cítíte to místo, z kterého hrozny byla.

Suché - sladké: Sušší.

Marzemino, Mezzacorona (řada Castal Firmian), 2011

  

Na Marzemino nejsou v Trentinu hrdí tak jako na Toreldego jen z jediného důvodu. Tahle odrůda se pěstuje ve více regionech v Itálii. Jde o odrůdu, kterou opěvoval i Mozart v Don Giovanni, takže co dodat? Super, že všichni znají spíše Merlot a Cabernet, pak jsou taková vína za babku.

Osobně u mě v mini duelu tahle odrůda vyhrála. Proč? Ještě trochu víc ovocnější a o rok mladší, takže živější, neustálenější, víc útočí na vaše smysly.

Poměr cena výkon:  Opět skvělá cena výkon. Totožná.

Splněné očekávání: Čekal jsem sušší, vodovitější strukturu i hodně jemnou až nevýraznou chuť a místo jsem dostal super živé víno, plné ovocné chuti.

Druhý den: Ovocnost, ovocnost a zase ovocnost. Asi nejovocnější červené, jaké jsem kdy pil.

Suché - sladké: Sušší.

Stojí za to si koupit letošní Beaujolais Nouveau?

Beaujolais Nouveau dorazilo! Třetí listopadový čtvrtek jsou vinařské Vánoce. Tenhle svátek mě baví z jednoho prostého důvodu. Dostane se mi do ruky lehké, snadno pitelné, ovocné a svěží víno. Další takové není.

Každý rok jde v podstatě o tohle:

O velmi lehké víno. Takové, které vypijete sami celou láhev a není vám ani těžko, ani nejste překyselení, ani vám není blbě, protože nebývá nijak zvlášť alkoholické (cca 11,5 až 12 procent). Těžké na tomhle mladém vínu je snad jen správně napsat jeho jméno.

O velmi pitelné víno. Jak je lehké tak se fakt skvěle pije, skoro jako voda. Na rozdíl od jiných červených vín je v mladém Beaujolais velmi málo třísloviny. Takže chutná i těm, kteří normálně červené moc nemusí.

Na nové Beaujolais se hodně spěchá. Proces výroby vína je zrychlený, jak jen si to Francouz umí představit. Moravák má trošku jinou představivost a tak se už zhruba týden může prolívat svatomartinským. Ale zpět k Francii.. Na víně se zrychlený proces samozřejmě musí nějak odrazit a tím je ta lehkost. Vtip je v tom, že se hrozny vůbec nelisují ale rovnou hážou do tanků, kde následně kvásí šťáva přímo v hroznech. Jde o metodu nazvanou karbonickou macerací. Nezní to moc přírodně, viďte? A taky není, je to takové víno na steroidech. V podstatě jde o to, že se tanky napustí oxidem uhličtým, který urychluje kvašení přímo v hroznech. Koho to víc zajímá, může načítat třeba tady.

Takhle jsem se zásobil. Nejhorší na tom je, že to není ani zdaleka celá moje letošní dávka nového vína.

Výsledek je víno s minimem třísloviny, proto tak lehké, ale zároveň jde o spotřebku. Protože tříslovina pomáhá vínu s časem zrát. Bez ní se víno spíš kazí. Proto je mladé Beaujolais na jaře už skoro nepitelné a rok stará láhev je prakticky na vyhození. Ale zase je zde i světlá stránka. Protože se o vínu ví, že se musí rychle vypít, vinaři si troufají i na různé experimenty jako je nefiltrované víno, kde ještě zůstávají více zdraví prospěšných látek, a nebo i přírodní víno, kde není použitá ani síra k stabilizaci.

  

Sehnat můžete dvě kategorie mladého vína z regionu Beaujolais. Prostě Beaujolais Nouveau, jde o víno na jehož výrobu byly použity jakékoliv hrozny z kraje. A pak se objevuje ještě Beaujolais Villages Nouveau, na jehož výrobu byla použitá jen hrozna z okolí jedné konkrétní vesnice. Nejde tak snadno říct, že je Villages lepší, ale rozhodně bývá trochu dražší.

Tenhle exemplář Village je hlavně o procentíčko silnější než obyčejné Beaujolais.

A letošní ročník? Sladší a je ho prý méně, takže bude trochu dražší. Když víno sežene někde kolem 200-250 stojí za vyzkoušení. Často jsem ho loni viděl i za 350 korun a to už je nesmyslné. Nouveau nemá takovou kvalitu, jde spíš o marketing. 

Vyzkoušel jsem mladé Beaujolais od tří vinařů a jednoznačně bylo lepší jak loni, kdy bylo spíše kyselé, teď je spíše nasládlé. Nebojte, nejde ale o žádnou tekutou bonboniéru pro babičky ke kafíčku. Je to spíš tekutá pohodovka do obyváku na večer s jistotou, že druhý den vstanete svěží.

Dorazilo Beaujolais Nouveau!

Svatomartinské přichází v Česku 11.11. Ve Francii příchází plus mínus o týden později, mladé Beaujolais. Třetí čtvrtek v listopadu je velký svátek vína prakticky po celém světě. A na rozdíl od našich vinařů, v Beaujolais hlásí podařenou sezónu.

Je tedy naprosto jasné, že tento týden se budu věnovat mladému vínu z Francie.

Co prozradí svatomartinské o vínech z roku 2014?

Svatomartinské je největším vinným svátkem u nás. A já ho letos trochu zaspal. Přesně 11.11. jsem totiž zmizel. Když jsem se o pár dní později vrátil, v obchodech už si pořádně nebylo z čeho vybírat. Takže víno si své zákazníky evidentně našlo. A pár lahví si našlo cestu i ke mně. Je to dobrá příležitost ochutnat, jakou charakteristiku bude mít víno z letošního roku. Protože před sklizní pořádně pršelo, bude pořádně suché.

Snad každý rok se musí kolem Svatomartinského objevit rekord. V počtu dodaných lahví na trh, v počtu vinařů či šarží, z kterých si zákazníci mohou vybrat nebo kolik se na prvním víně vydělalo. Byznys to je určitě zajímavý. Už jen to, že před dvěma roky víno stálo v supermarketech 69 korun a dnes už spíš 79 korun, ale klidně je i dražší. Nic proti tomu. Kdyby to před dvěma roky nebylo úplně to nejlepší.

Letos je zde rekordní výběr, snad přes pět set vzoků bílého, červeného a růžového vína, které prošlo přes komisi a může se chlubit značkou Svatomartinské víno. A to prý letos byla porota přísnější než kdy jindy. Spíše by ale bylo trefnější napsat zoufalejší než kdy jindy.

Letošní sezónu totiž korunovaly deště v nejhorší možnou dobu - před sklizní. Hrozny tak zvodovatěly, a aby vinaři zachránili co mohli, sklízeli je raději dříve, ještě ne zcela dozrálá. A výsledek se podle mě projevil na bílých vínech. Červené jsem letos vynechal, takže nemohu soudit.

Bílé víno, já měl konkrétně od Révy Rakvice Müller Thurgau, je výrazně suché, převládá kyselost, která přebíjí i jakoukoliv ovocnost. Po pár hltech si ale zvyknete, a dá se popíjet příjemně. Ale slávy předloňského svatomartinského, které jsem nakupoval po košíkách, nedosahuje.

K mému velkému překvapení je letos daleko zajímavější růžové. Je svěží, suché, ale ne zas nepříjemně, skvěle se dá pít. Osobně od růžového vína obecně nečekám žádné velké divy, není to pro mě láhev, za kterou bych dal velké peníze a těšil se čím mě překvapí. Růžové je perfektní víno pro každodenní pití. A letošní růžové svatomartinské je nadstandartní. Měl jsem Svatovavřinecké rosé od dvou vinařů, od obou prakticky totožně dobré.

Takže příští rok bude asi rok moravského růža.

Proč je burgundské víno tak drahé? Pinot Noir vs. Pinot Noir

Možná, že nám bůh do této čtverečné parcely začaroval stopu nadčasové dokonalosti… Tak se opěvuje burgundské víno číslo jedna: Domaine de la Romanee-Conti. Cena? Takový nesmysl, že to víno vlastně skoro nikdo nepil. Ostatně většina burgundských vín je fakt drahá. Proč vlastně?

Necelých třicet tisíc hektarů. Tolik plochy je osázeno vínem v Burgundsku. Je to strašně málo. Je to o trochu více než v celé České republice. A teď si představte ten přetlak, protože burgundské víno prostě musí být na vinném lístku každé luxusnější restaurace na světě. A spousta lidí ho chce ochutnat. Už to je pádný důvod, proč jsou ceny vína z této francouzské oblasti tak vyšroubované.

Pak tady máme několik regionálních zvláštností. Kdysi hodně dávno byla tahle oblast mořským dnem a od té doby zde zůstala vápencová půdá, a ta dává vínu kouzlo. Vinaří se zde už hodně dlouho, a to i přesto, že se nejedná o úplně ideální oblast. Tihle chlapíci mají generace a generace zkušenosti jak zvládnout různé nepřízně a prostě ví, co dělají. Pak, a to já osobně oceňuji, jsou to minimalisti. Pěstují prostě převážně jen Rulandské modré a Chardonnay. S tím si vystačí. A naopak, aby se všechno zkomplikovalo, vinice mají tolik vlastníků, že jen málokterý vinohradník by dokázal ze sklizně udělat smysluplné množství vína, takže jednotlivé sklizně zkupují takzvaní “negocianti”, kteří teprve zpracovávají hrozny na víno. 

Tím jen chci ilustrovat, že koupit dobré burgundské víno za slušné peníze, je slušný problém. Hodně záleží na počasí. Když je špatný ročník, víno je nic moc. Hodně záleží na místě odkud jsou hrozny a hodně taky záleží na tom,  kdo je zpracoval. A pak jeden holý fakt: Skutečně dobré ročníky se do Česka nedostanou. A pokud, tak ne z dobrých míst nebo od dobrých vinařů.

Výsledkem je, že si můžete koupit láhev burgundského třeba za 500 korun, těšíte se a je to mizerné kyselé víno srovnatelné s moravským za 90 korun.

Já měl tento týden dvě láhve burgundského. Ani jedna nebyla dražší jak tři stovky, oboje jsou ze stejného průměrného roku 2010.  Takže je jasné, že oboje láhve jsou vlastně ta nejlevnější tamní vína. A tady jsou:

Louis Jadot, Bourgogne, 2010

Poměr cena výkon:  Původně stálo čtyři stovky, ale supermarketu došlo, že za tu cenu si ji nikdo nekoupí, takže ji vyprodávali za 250 korun. Za tuhle cenu dostat láhev od jednoho z nejznámějšího burgundského vinařství… No nekupte to.

Splněné očekávání: Velmi působivá hutná vůně, která skvěle naladí, že máte ve skleničce VELKÉ víno. O to víc je překvapivá chuť. Jde totiž o velmi jemné, neintenzivní, nenápadné víno. Kyselejší, protože je to holt víno k jídlu. Ne jen tak na náladu.

Druhý den: Skoro bych řekl, že pokud k tomu něco nezakousnete, jako jsem já rychle přispěchal s jídlem k tomuto vínu, tak chutnalo jako normální moravské víno. S jídlem začalo spolupracovat.

Suché - sladké: Sušší.

Jean-Luc et Paul Aegerter, Les Enfants Terribles, 2010

Poměr cena výkon:  Víno od neznámých vinařů. Našel jsem ho v jedné pražské vinotéčce, kde ho dovezli přímo z místa. Protože jde o neznámé víno, které se ani moc dobře neprodávalo, stálo mě tři stovky. A je to pecka! Je to můj vinařský vrchol.

Splněné očekávání: Jestli u předchozího vína šlo napsat působivá vůně, tak toto má úplně impozantní vůni. Úplně vás zahřeje. Ani se nemusíte napít, stačí inhalovat a už si užíváte. Narozdíl od předchozího vína, je tohle pitelné samo o sobě. Hodně jsem se snažil popsat, pátrat po tom, jestli je víc kyselé nebo sladké, ale je tak dobře vybalancované, že nejde říct, jestli dříve naskočí do mozku informace o jeho kyselince, nebo o něčem jiném. Proto se taky tak úžasně, hebce pije. A zůstává po něm v ústech… prostě dobrá nálada.

Druhý den: Jsem rád že mám ještě další láhve:)

Suché - sladké: Sušší.