Mdlé, vyčpělé a nudné. To si piště, že si každý z nás už takové víno koupil. Mohlo být prostě jen hnusné, a nebo už bylo za zenitem. Kdy se vínu raději vyhnout?
Pokud si nechcete život nějak výrazně komplikovat, nekupujte moravské víno zhruba straší jak tři roky. A to i přesto, že si naši vinaři často hodně věří a mluví o dekádách. Jasně, že si myslí, že jejich vína jsou minimálně stejně tak dobrá, jako ty od frantíků či taliánů. Ale co se týče možnosti archivace, tak je to spíš přání než realita. Nemluvě o tom, že ani většině bílých francouzských a italských vín pět let v láhvi neprospěje.
Jasně, že to neplatí vždycky a třeba bílá ledová vína přežijí hodně. Jde o poměr cukru, alkoholu a kyselin. A tady to moravským vínům moc nehraje.
U Jožky Valihracha, vinaře s téměř legendárním renomé, jsem tak vsázel na to, že si hlídá co se kde od něj prodává. Neuburské moravské zemské víno z roku 2009 jsem sehnal v obchůdku, který prý sám zaváží. A bylo v něčem podobné s prodavačkou za kasou. Vzdalo to…
Nevěřil jsem tomu jak fádní, nijaké víno to bylo. O to blbější bylo, že jsem ho přivezl k rodině se slovy, že by mohlo být fakt dobré. A pak to obřadně otevřu, přivoním a vím, že je to průser.
Zátka už byla dost nacucaná, víno ztratilo hodně ze své vůně a v chuti je přesně takové. Kyselina, která hraje důležitou roli v tom, jak víno působí živě až nešla vůbec v chuti najít. Sladkost šla rychle do hořka. Prostě děs.
Prostě pět let stará vína nemá smysl kupovat. Nevíte, jak a kde je skladovali, nevíte jak moc si vinař věří a jak moc se chce vín už prostě jen zbavit a neprodělat.
Neuburské moravské zemské, Valihrach, 2009
Poměr cena výkon: Vyhozené dvě stovky.
Splněné očekávání: Velmi nepříjemné překvapení.
Druhý den: Pamatuji si tu ubohou plytkost, kterou jsem dostal za cenu super vína. Škoda peněz.
Suché - sladké: Nijaké.
Žádné komentáře:
Okomentovat