Týden s náštěvou: Lahev bez fiasca

Italská červená vína se pijí jakoby se snad z lahve sami vypařovaly. Zmizí dřív než byste si přáli. 

Na rozdíl třeba od záludných francouzských, kde můžete snadno váhat, jestli jste tak blbí, že vám nechutnají, nebo je tak blbé to víno. Italská “červa”  vás uvítají ve světě jasných kontrastů - chutná, nechutná; skvělé a špatné. S otevřeným červeným italským vínem se zdá být svět trochu méně komplikovaný. 

Ale pozor. Raději se nesnažte moc porozumět tomu, co se děje za oponou. Jde o svět kde nepřemýšlí tak romanticky, ale daleko více tržně a hmm… snad i věděcky. Pro laika je to stejné jako se ptát v jakém pořadí stonožka zvedá nohy. Jakmile to začnete zkoumat ztrácíte rázem pocit ladnosti a jednoduchosti.

Přijeli na víkend rodiče mé přítelkyně a tak se mi zdálo, že bude nejlepší vytáhnout to nejlepší - Chianti classico riserva. A protože zastávám názor, že víno je z velké části příběh, chtěl jsem ho nějak patřičně uvést. Chtěl jsem se dopředu připravit a zjistit, co se skrývá za tím “classico riserva”.  A ve výsledku jsem se zmohl na: “Tak tohle by mohlo být dobré…”

Proč? Informace o classico riserva jsou tak složité, tak technicistní, že pokud nechcete potěšit zaníceného chemikáře, tak je lepší to hodit za hlavu a pustit si k vínu, třeba hokej.

Ale malá ochutnávka, kterou lze ladně přeskočit k hodnocení: Chianti patří k nejznámějším italským červeným. Pochází z toskánska z vinařského regionu Chianti. Má celkem jasnou recepturu a základem je srdce a tělo snad každého italského červeného - vinná odrůda Sangiovese. V Chianti musí být minimálně 70 procent hroznů této odrůdy, které mohou být doplněné mixované s dalšími hrozny, klidně i bílými (jsou levnější, tak proč to tam nenarvat!).

Chianti classico je označení tvrdého jádra vinařského regionu, který se jinak postupně rozrůstá. Mělo by tak jít o nejlepší vinice. Classico se liší i tím, že má speciální značku - černého kohouta na hrdle lahve. Navíc si vinaři dali závazek, že v mixu musí být více Sangiovese a žádné bíle odrůdy. A pak jsou zde také procenta alkoholu, výtěžnost hroznů na keř a metr krychloví a kdo ví co ještě. Hotová byrokratická džungle a lék pro každého, kdo si říká, že jednou na stará kolena by mohl začít vinařit. 

Riserva má značit ještě více Sangiovese a delší zrání vína v dubových sudech, což červenému vínu dodává jemnost. 

Chainti riserva je tedy víno podle přesně daného receptu z přesného regionu. Osobně mi zde trochu zaniká úloha samotného vinaře. Ale věřím, že mezi hrozny a lahví je spoustu věcí, co může dobrý vinař ovlivnit, i když pracuje podle přísných technických norem.

Odbočka k Fiascu: Daleko sympatičtější je si přečíst o italských tradicích kolem Chianti vín. Dřív se totiž plnily do banětých lahví. Důvod? Sklářům se dobře voukaly. Aby se nerozbíjely, tak je oplétali košíkem z travin. Lahev má pro Čechy milý název Fiasco. Stále si víno ve fiascu můžete koupit, ale už je to víc suvenýr od kterékoliv taliánské benzínky než cokoliv jiného.

Chianti classico riserva

Poměr cena výkon: Očekávání jsme měl značné, protože prakticky celou zimu jedu ve větším než malém množství italského víno. Vím, že je skvělé a tuším, že druhý den může bolet. A potřebuji velmi dobrý důvod k tomu, abych si kupoval luxusní italské víno (v cenové hladině 400 korun a výš). A tady je třeba chválit. Víno je prostě drahé, protože je tak dobré a protože ho chce pít hodně lidí a trh vymyslel lepší způsob než stát frontu - cenotvorbu. Stojím si za tím, že tady nejde o bláznivost, ale kvalitu, který šponuje cenu.

Splněné očekávání: Čekal jsem svěží dobře pitelné víno s “italskou drzostí”. Tak jsem se po delším přemýšlení rozhodl nazvat příchuť Chianti i dalších taliánů. Je to trochu kyselé a v chuti jako kdybyste si kousli v hroznech do pecek. Proto ta drzost, je to trochu jako kdyby tam ty pecky zapomněli, odbili to. Ale tohle Chianti to dokázalo tak mistrně vyladit, že vám nestále připomínalo, že je z hroznů, každý doušek říkal “ahoj, já jsem příroda” ale přitom to spíše šeptal, než že by řval jak sousedovic kojenec. Očekávání vyplněno.

Druhý den: Trochu mě to víno přejelo, neměl jsem úplně klidné spaní, bylo silnější než bych při pití tipoval. Ale rád si vzpomenu právě na tu “italskou drzost” a těším se na další italské.

Suché - sladké: Spíše suší.