Týden s velikány: Příchod krále

Čtyři čísla: Dva, nula, nula, devět.

Jasně, že jde o letopočet! Pro české vinaře o ten nejlepší, co si pamatuji (Ale klid, já si toho zase tolik nepamatuji…).

Už jsem tady psal, že letopočet prakticky nemá smysl v případě českého vína řešit, protože co rok to jiný experiment s výrobou a pěstováním a odrůdou. Zrovna ročník 2009 výjimečný je. Tak dobré víno jako v ten rok se už od té doby neurodilo.

Otevřel jsem si další lahev, na které jsem se pořádně těšil, protože jde o krále červených odrůd - Cabernet Sauvignon. U všech těch super nejluxusnější vín hledejte jeden jmenovatel - je v tom namočený tenhle frajer.

Abych ještě zdůraznil pozici této odrůdy. Co si tak našinec vybaví za odrůdy červeného? Asi Frankovku, naší stálici. To je céčková, okrajová liga. Bohužel, taky ji mám rád. Ale je to okresní přebor. Modrý portugal, nutnost každé sálové juchandy. Portugalec je z globálního pohledu podivín s falešným pasem. A určite Rulandské Modré. Skvělá, slavná odrůda, který dává na našich vinicích kyselé bolehlavy. Cabernet je prostě jiná liga - superliga. Jde o velmi samotové, lahodné víno, které ti nejlepší vinaři míchají s dalšími odrůdami, aby získali další požadované vlastnosti - dlouhověkost, zrání s časem, rukopis vinaře a tak.

Tak proč nevyzkoušet Cabernet Sauvignon od Botura? Ještě když je to ročník 2009…

Zkoumání královské krve

Svátá trojce - Botur, Cabernet, 2009. To prostě nemůže mít chybu, ne? Nebo jo? Byla to pecka! Nebo ne?

Víte, to je důvod proč se snažím ze sebe v reálu nedělat velkého znalce vína (nebo se o to alespoň fakt snažím) a proč často ptám na názor své přítelkyně, která není tak zapálená vinařka. Protože čím více zajímáte o víno, tím méně jste si jistý… vším.

A tohle víno je buď geniální, nebo už příliš staré.

Zeptáte-li se moravského vinaře, jak dlouho můžete skladovat jejich červené, aniž by hnuly brvou, budou tvrdit, že klidně i dvacet let. Jenomže to prostě je kec. To je doba, kterou zvládnou jen ty nejlepší vína a navíc to znamená, že prvních pár let je víno prakticky nepitelné a teprve dozrává. Můj odhad je, že moravská vína vydrží tak dva až pět let. A je tak možné, že 2009 je proto pravý čas odbavit. Dřív než se zkazí.

Cabernet Sauvignon 2009 Botur

Poměr cena výkon: Kupoval jsem za zhruba 170 korun. Takže rozhodně nelituji. To víno je velmi zajímavé a postupně v ústech přichází ve třech vlnách -  jemné perlení, kořenitá chuť a vlahá sladkost. Rozhodně to není tupé jednoduché víno.

Splněné očekávání:

Čekal jsem jemnňoučké vyladěné vínečko pro slečinky nebo uhlazené pány. Dostal jsem pravý opak. Víno, které uniká a mění svojí tvář i chuť, podle toho, jak postupně omračuje chuťové pohárky. První je patrné jemné perlení. Zažil jsem to u jednoho velmi drahého vína. Ale může to být i příznak, že víno už je za svojí životností. Od Cabernetu bych něco takového nečekal. Následně zažijete hutnou chuť typickou pro červené víno a nakonec, konečně, cabernetovské jemně-sametové blaho. Geniální víno nebo už staré?

Druhý den: Stále nevím, jestli si koupit dalších šest lahví nebo varovat, ať už 2009 nekupovat. Ostatní ale byli z vína nadšení, takže nakonec se přikláním k tomu, že to byla pecka! A takové ty vína občas jsou… rozhodují detaily.

Suché - sladké: tříúrovňové. A nakonec sladší pohlazení.

Týden po kavárnách: Zapomenutý Sicilián

Máš či nemáš rád jižanské vína? To je otázka, která rozděluje...

Bažil jsem si během týdne Malbecu, kdy mě vlastně i napadlo zažít si psát blog. A objevil jsem jaké víno je fakt tutovka i v sámošce na chatě. Takže tohle bude subjektivní text. Objektivní je toto: 88. Nebo jinde: 87 a nebo: tři z pěti. Číselné hodnocení vám v součtu nic neřekne. A ve výsledku kdo ví, jak je to s objektivitou…

Příběh začíná pátečním úprkem z Prahy pomalým rychlíkem, a menším hladem, který  jsem nezahnal jogurtem s rýží až by se mi boky kroutily… radostí, samozřejmě. Pádil jsem na oslavu v mé oblíbené kavárně-vinárně La Casa, ve Vysokém Mýtě. O ni napíši někdy příště, až se mi podaří vyfotit majitele, který měl tentokrát pěkný frmol, takže jen prolítával jako Leo Express na choceňském nádraží.

Na oslavě bylo dostatek všeho, co k pátečnímu popíjení vína patří - sýry, šunky, oříšky.  Všechno skvělé. Ale… plnokrevné jižanské víno, jako Nero D´avola, které jsem si vybral, umí trestat lehkovážnost a začátečnické chyby. Budiž to poučení, když jste tak hladový po dobré lahvi, že zapomenete na večeři, tak nečekejte hezké sny. Předávaly si mě ve snu úřednicí a jeden za druhým mi říkali, že se ukázalo, že jsem neudělal maturitu. Ale dost o mě.

Dámy a pánové, Nero D´avola

Italskými velikány trochu zastíněná odrůda se pěstuje převážně na jihu země. U sicilských vín se s ní setkáte často. Ale moc dalších informací jsem o ní ze svých knížkách nevytěžil. Jak je světem zapomenutá či opomíjená, tak je dobrá. Když jí chutnám, vždycky to ve mě probouzí pocit, že to je víno skoro s rozinek, než hroznů. Prý má hutnou dlouhou chuť. Já bych to nazval temperamentem. Už když k němu přivoníte, hned poznáte, že to bude síla. Když ho ochutnáte tak má daleko ke kyselejšímu moravskému červené. To víno s vámi zacvičí v dobrém. Rozlije a rotančí se vám v ústech blaho, které tady nebudu přirovnávat k ovoci ani ničemu jinému. Ale ručím za to, že poznáte, že víno pochází z úplně jiných podmínek než moravská, rakouská nebo i francouzská.

Nero D´avola 2011:

Poměr cena výkon: Nevím, přesně kolik stálo, můžu jen odhadovat. V obchodě víno za 200 korun? Senzační! V restauraci kolem 300? Úžasné! A myslím, že v takovéto cenové hranici se pohybovalo.

Splněné očekávání:

Když si dám sicilské nebo jižanské víno očekávám temperament, chci aby to byl dravec ve skleničce.  A tohle bylo přesně takové. Hlava se mi z té jízdy točila ještě i v noci.

Druhý den: Víno mělo 13,5 procenta, ale přejelo mě jako tahač převážející další tahače. Jednu lahev zvládám i sám, tady jsem se dělil a stejně… holt to není víno na lačno.

Suché - sladké: Pocitově spíše sladší.

Týden po kavárnách: Kosíkův Kabernet Kofola

Po delší době vidíte přátele, po hrozně dlouhé době jsem se dostal do Cafe Jericho, které jsme během školy okupovali, dobrá nálada a přesedání si k většímu stolu a co teď?Teď si dáme víno!

Cafe Jericho nikdy nemělo špatné vína, nečekal jsem ale rovnou, že mají ego na steroidech a budou o sobě tvrdit ve vyhledáči, že jsou “nejlepší kavárna a vinárna v praze” (důkaz). Spiš by mohli turisty vábit na nefalšovanou atmosféru intelektulního pražského začouzena.

Takže jaké víno? Padl návrh zkusit Cabernet Moravia. A já si uvědomil, že jsem ho nepil tak dlouho, že už vlastně nevím co to je. Věděl jsem jen, že to je český pokus dorovnat se německému genetickému inženýrství a mezi řádky jsem si už párkrát všiml mírného nacionalismu moravských vinařů, že tuhle odrůdu si ladí do parády, protože je ta naše. Pokazit se může milerka nebo veltlínek, ale kabernetek z Moravy? Nee!

Dostali jsme ročník 2011, ne že by to v Česku byl tak zajímavý údaj, ale pro věcnost. A víno bylo od vinařství Kosík. Čem je Kosík pro mě nejzajímavější? Určitě ne tím, že každá jeho lahev dostala aspoň osmdesát placek a ocenění (to má koneckonců každý vytrvalec-maratonec) ale tím, že když skočíte na jeho web, tak celou dobu vám bude pozornost odvádět fakt, že Kosík má i penzion, kam můžete přijet. A pak má teda i medailové vinařství, ale mimochodem na každém pokoji má i WC. Kosíkové vinaří už přes sto let a na pokojích mají i satelit. Po revoluci se vypracovali z výrobce sudového vína a dodavatele hroznů, a mimochodem do jejich penzionu můžete přijet už zítra, kapacitu mají až dvacet hostů. Asi tak se prezentují.

Tím mě teda pěkně štvou. Buď jim srdce buší pro víno nebo dělají košty pro víkendové nájezdníky. Ať si vyberou.

Kde ty kytky a hlavně fialky v Kabernetu z Moravy, vlastně jsou?

V menu v Jerichu slibovali zakulacené víno s fialkami. Klasická ovíněnál yrika. Po fialkách ani stopa, asi jsme lahev otevřeli v době, kdy ještě nekvetnou. Ale jinak Cabernet Moravia ze všeho nejvíc připomínal… kupodivu... Cabernet Sauvignon. Cabernet Moravia vznikl zkřížením Zweigeltrebe a Cabernetu Franc. Takže mají společného jednoho rodiče. Cabernet Moravia tak vlastně je Kofolou mezi Colami. Českou varinatou něčeho, co tady už bylo. A můžete to milovat a neřešit, nebo řešit,to je na vás. Mě osobně to přišlo trochu vodovější, ale jinak naprosto oukej.

Kosík - Cabernet Moravia 2011:

Poměr cena výkon: V Jerichu dostanete láhev za 170 korun. Je to moravské zemské, což obvykle není v nákupce dražší než 90 Kč. A je takovou Českou klasickou, že provozní restaurací u vína udělají krát dvě. Ale stále je to slušné víno, které dostanete pod dvě stovky i v restauraci. Obvyklejší je, že dostanete v podniku za dvě stovky kyselý vyplach střev, co taky chcete za dvě stovky, že ano? Proto jsem byl spokojený a případně vím po čem příště sáhnout v Jerichu, pokud se nerozhodnu zkusit něco nového.

Splněné očekávání: Vlastně žádné, protože to bylo rychlovíno, o které jsme moc nepřemýšlel. Nečekal jsem, že mě to vystřelí na horskou dráhu, nečekal jsem, že bude špatné. A bylo to přesně takové víno, jaké by měl rozumný člověk od kavárny čekat.

Druhý den: Druhé ráno úplně v pohodě. Bylo jemné, to si vybavím, trochu vodově nevýrazné.

Suché - sladké: Suší, jak obvykle zemské vína bývají. Trochu štípají.

Týden s návštěvou: Hi Hibernal

Dobře vím, že tady dominuje červené víno a na bíle tak trochu zapomínám…

To jsou pijácké období… Předloni jsem nemohl červené zhruba rok ani cítit a letos na něm ujížídím ještě v květnu. U mě to nemá nic společného s ročním obdobím (zima - červené, léto bíle), takže takové ty vlezlé články “ideální růžovka na květen” mě míjejí jak pocity lidí v koloně, když jedu na D1 v opačném pruhu.

Nechci ale vypadat na svém blogu, že si bílého nevážím. Znamená pro mě kus těch nejlepších chvilek. A vzhledem k tomu, že jak už jsem psal v minulém příspěvku, přijeli na víkend rodiče přítelkyně, a ty mi přivezli tři krasné lahve od skutečně malého vinaře Melchrta (ne že by to osobě jen skromně tvrdil, aby se mu lépe prodávali statisíce lahví), který má osazený hektar a půl vinice, bylo jasné, že prvním bílým na blogu se stane tento kousek.

Drahoslav Melchrt působí alespoň zprostředkovaně jako velký srdcař. Má etikety z kterých jde cítit, že je chtěl mít krásné (a taky svým způsobem jsou!) ale neměl na to si platit nějakého drahého profesionála. Stránky má v podobě upřímném stylu, chlapa co se hodně snaží, ale opět nejde o nějaké super vymakané stránky a dokonce mají i počítadlo návštěvníků. To už se moc nevidí. Neznám ho, nechci dělat rychlé závěry, ale působí na mě jako živnostník, co si většinu věcí dělá sám, a tak je limitován taky sám sebou.

Poctivě na webu doporučuje, aby potencionální zákazník sáhl především po Cabernetu Moravia 2013 pokud chce červené a po Hibernalu 2013, pokud chce bílé. Takže…

"Hi Hibernal!"

Hibernal je vyšlechtěná odrůda z Německa. A má rodokmen tak pestrý, že kdyby to byl člověk, točí o něm v České televizi 13. komnatu. Jen si to představte - Rodiče známý a slavný Ryzlink rýnský a zapomenutý Seibel 7053. Odrůda kterou vyšlechtil z kraje 19. století Francouz Albert Seibel, ve Francii se ji do roku 1950 celkem dařilo, pak ale šlechtěnce ve Francii zakázali a Seibel se vytratila do Spojených státech, kde si žije svým životem. To nejlepší co Seibel udělala, je že dala život Hibernalu. Svěžímu, kořeněnému vínču, kterému se daří v Německu (jde o to, že se neklepe zimou ani v -20 stupních) a u nás je velmi ceněno (lahev klidně za 300 korun - proč? Protože Hibernal!)..

Z dřívějška si pamatuji Hibernal pro svoje aroma, které skutečně jde nazvat kořeněné, ale spíše bych to popsal jako hroznové. Vím, že to zní podivně, ale málokteré víno chutná jako hrozna, které se normálně jí. A tohle je povědomé, jako kdyby stočili do lahve hrozna a dali vám je na stůl ať si loknete. Ale dočetl jsem se, že Hibernal je něco jako zrcadlo, spíše než svůj charakter odráží charakter místa kde byl vypěstovaný.

Hiberanal od Melrchta

Poměr cena výkon: Né, že bych se díval darovanému koni na zuby, ale víno se prodává za 150 korun, a lze ho pořídit i za 100. Přes známé… To je skutečně parádní cena a dostanete za to velice rozumné bílé víno, se kterým bude bez diskuze spokojení. Zejména ti co jsou na sladké, protože je to sladák. Já jsem spíš na suchary, takže poměr cena výkon je pro mě optimální, přesto bych asi nekoupil tři bedny do zásoby, protože máme v rodině cukrovku a já si nechci šlehat inzulín.

Splněné očekávání: Byl jsem překvapený. Od Hibernalu jsem čekal úplně něco jiného, ale nechal jsem se poučit, že to je odrůda, která může být stokrát úplně jiná. S tím nemám problém. Ale menší výtku mám. Přišlo mi, že výsledek je trochu “nepromíchaný”. Za prvé cítíte alkohol sám o sobě. Je to zcela subjektivní pocit a další lidi to necítili. Já zřetelně cítil řezavou složku co cítím i v tvrdém alkoholu, pak vás zalil sladký pocit, a ten ustoupil kyselejšímu konci. Nejsem vinař, nejsem schopen posoudit čím to je a jestli to není účel. Ale vždycky jsem to zažil u malých srdcařů - vinařů, kteří nemají tak dokonalou techniku a jsou domáčtější. Ještě mě napadá, že to může být síra, kterou se víno ustaluje, aby vydrželo. Nevím.

Druhý den: Je to lehké víno, má 11,5 procenta alkoholu, takže jsem byl druhý den jak rybička. Ale nechtějte po mně, abych poznal Hibernal popaměti, podle téhle lahve. Odrůda byl pro mě dost ztracená, neprojevovala se. Klidně to mohl být jakákoliv jiná odrůda a nic bych neřekl a etiketě věřil.

Suché - sladké: Slušně sladké.

Týden s náštěvou: Lahev bez fiasca

Italská červená vína se pijí jakoby se snad z lahve sami vypařovaly. Zmizí dřív než byste si přáli. 

Na rozdíl třeba od záludných francouzských, kde můžete snadno váhat, jestli jste tak blbí, že vám nechutnají, nebo je tak blbé to víno. Italská “červa”  vás uvítají ve světě jasných kontrastů - chutná, nechutná; skvělé a špatné. S otevřeným červeným italským vínem se zdá být svět trochu méně komplikovaný. 

Ale pozor. Raději se nesnažte moc porozumět tomu, co se děje za oponou. Jde o svět kde nepřemýšlí tak romanticky, ale daleko více tržně a hmm… snad i věděcky. Pro laika je to stejné jako se ptát v jakém pořadí stonožka zvedá nohy. Jakmile to začnete zkoumat ztrácíte rázem pocit ladnosti a jednoduchosti.

Přijeli na víkend rodiče mé přítelkyně a tak se mi zdálo, že bude nejlepší vytáhnout to nejlepší - Chianti classico riserva. A protože zastávám názor, že víno je z velké části příběh, chtěl jsem ho nějak patřičně uvést. Chtěl jsem se dopředu připravit a zjistit, co se skrývá za tím “classico riserva”.  A ve výsledku jsem se zmohl na: “Tak tohle by mohlo být dobré…”

Proč? Informace o classico riserva jsou tak složité, tak technicistní, že pokud nechcete potěšit zaníceného chemikáře, tak je lepší to hodit za hlavu a pustit si k vínu, třeba hokej.

Ale malá ochutnávka, kterou lze ladně přeskočit k hodnocení: Chianti patří k nejznámějším italským červeným. Pochází z toskánska z vinařského regionu Chianti. Má celkem jasnou recepturu a základem je srdce a tělo snad každého italského červeného - vinná odrůda Sangiovese. V Chianti musí být minimálně 70 procent hroznů této odrůdy, které mohou být doplněné mixované s dalšími hrozny, klidně i bílými (jsou levnější, tak proč to tam nenarvat!).

Chianti classico je označení tvrdého jádra vinařského regionu, který se jinak postupně rozrůstá. Mělo by tak jít o nejlepší vinice. Classico se liší i tím, že má speciální značku - černého kohouta na hrdle lahve. Navíc si vinaři dali závazek, že v mixu musí být více Sangiovese a žádné bíle odrůdy. A pak jsou zde také procenta alkoholu, výtěžnost hroznů na keř a metr krychloví a kdo ví co ještě. Hotová byrokratická džungle a lék pro každého, kdo si říká, že jednou na stará kolena by mohl začít vinařit. 

Riserva má značit ještě více Sangiovese a delší zrání vína v dubových sudech, což červenému vínu dodává jemnost. 

Chainti riserva je tedy víno podle přesně daného receptu z přesného regionu. Osobně mi zde trochu zaniká úloha samotného vinaře. Ale věřím, že mezi hrozny a lahví je spoustu věcí, co může dobrý vinař ovlivnit, i když pracuje podle přísných technických norem.

Odbočka k Fiascu: Daleko sympatičtější je si přečíst o italských tradicích kolem Chianti vín. Dřív se totiž plnily do banětých lahví. Důvod? Sklářům se dobře voukaly. Aby se nerozbíjely, tak je oplétali košíkem z travin. Lahev má pro Čechy milý název Fiasco. Stále si víno ve fiascu můžete koupit, ale už je to víc suvenýr od kterékoliv taliánské benzínky než cokoliv jiného.

Chianti classico riserva

Poměr cena výkon: Očekávání jsme měl značné, protože prakticky celou zimu jedu ve větším než malém množství italského víno. Vím, že je skvělé a tuším, že druhý den může bolet. A potřebuji velmi dobrý důvod k tomu, abych si kupoval luxusní italské víno (v cenové hladině 400 korun a výš). A tady je třeba chválit. Víno je prostě drahé, protože je tak dobré a protože ho chce pít hodně lidí a trh vymyslel lepší způsob než stát frontu - cenotvorbu. Stojím si za tím, že tady nejde o bláznivost, ale kvalitu, který šponuje cenu.

Splněné očekávání: Čekal jsem svěží dobře pitelné víno s “italskou drzostí”. Tak jsem se po delším přemýšlení rozhodl nazvat příchuť Chianti i dalších taliánů. Je to trochu kyselé a v chuti jako kdybyste si kousli v hroznech do pecek. Proto ta drzost, je to trochu jako kdyby tam ty pecky zapomněli, odbili to. Ale tohle Chianti to dokázalo tak mistrně vyladit, že vám nestále připomínalo, že je z hroznů, každý doušek říkal “ahoj, já jsem příroda” ale přitom to spíše šeptal, než že by řval jak sousedovic kojenec. Očekávání vyplněno.

Druhý den: Trochu mě to víno přejelo, neměl jsem úplně klidné spaní, bylo silnější než bych při pití tipoval. Ale rád si vzpomenu právě na tu “italskou drzost” a těším se na další italské.

Suché - sladké: Spíše suší.

Týden rozkoukávání: Červené k chřestu

Rovnými nohami do zrádných vod francouzských vín!

Rychlá momentka než jsem lahev otevřel a nechal hodinku v klidu vydýchat...

U galského kohouta moc neřeší pozdní sběry a výběry z bobulí. Daleko více je zajímá lokalita. Zatímco u nás je měřítkem kvality v podstatě nadosobní chemický rozbor cukernatosti a kyselinek, tak u Francouzů je kolektivní apelace daného regionu.

Vinaři si sami pohlídají mezi sebou kvalitu vína a pokud někdo vyrobí nějaké “dá-se-pražákovi”, tak mu nedovolí, aby se zaštítil jejich apelací, která je často o to víc patriotistická, že nese název městečka, kde žijí. A kdo by chtěl špinit jméno svého rodného města viďte?

Chiroubles je městečko s vinicemi v Beaujolais. Podle všeho malebné a krásné a  taky nafoukané, jak se patří na Francouze. Jak jinak si vysvělit, že na oficiálních stránkách regionu se dočtete, že jde o krále regionu, a že vína z Chiroubles jsou tím nejlepším co Beaujolais může nabídnout, protože (samozřejmě!) mají to nejlepší podloží.

Jakákoliv láhev z Beaujolais se nevyhne ve srovnání s jejich mladým vínem - Beaujolais nouveau. Je to vlastně takové superslavnější Svatomartinské, které nepřichází na Svatého Martina ale v třetí čtvrtek v listopadu. Je to slavnost vína, kde se od čtvrtka do neděle nedělá nic jiného, než pije první víno daného ročníku. Na tuhle Beaujolympiádu je mým snem se někdy dostat…

No a co víc, vinař Georges Duboeuf se označuje jako otec mladého vína. Ne že by postup, jak urychlit výrobu vína objevil, ale vdechl mu současnou pompéznost. Georges je prostě marketingový mág a jeho Nouveau v Česku nekoupíte pod tři stovky. Což je dost na to, že Svatomartinské koupíte za 70 korun.

Georgesova odbočka -  Jak to má tenhle vinař zmáknuté do detailu ilustruje příběh, který mi vyprávěl jeden obchodník s vínem. Každý rok má pro Nouveau novou etiketu, co jsem se díval, vždycky je skutečně rozkošné umělecké ztvárnění srovnatelné s hravým moderním uměním. A obchodníci dostávají kravatu se stejným vzorem. Abyste se pak netěšili, že ano, já bych ji taky chtěl!

Samotné červené z Chiroubles má být tak lehké víno, že ho moje staromilská encyklopedie z roku 2000 doporučuje otevírat k chřestu. Vůbec jsem tak neměl představu co to na mě z lahve vyskočí. Ruku v ruce s lehkostí, způsobené malým množstvím třísloviny - trpké látky  typické především pro červená vína, která vytváří na jazyku pocit “jako by tam bylo něco rozemletého”, jde i fakt, že víno se nedá moc dlouho doma sušit. Má  se vypít do tří let podle vinaře, do pěti podle doporučení regionu.

To je také důvod proč jsem láhev koupil vloni ve slevě v Paříži za 12 eur a proč jsem si nadával, že jsem ji už dávno nevypil. A proč je víno tedy hned druhé v pořadí na blogu.

Já vím, já vím, skoro není co fotit. Přiznám se. Zapoměnl jsem blejsknout barvu Chiroubles, tak jsem to na poslední chvíli zkoušel napravit.

Chiroubles 2010 od Georges Duboeuf

Poměr cena výkon: Jak jsem psal, láhev jsem sehnal za 12 eur, což už dneska vlastně není zase tak málo. Díky Česká národní banko! Dostal jsem za tu cenu docela milé Beaujolais. Jenomže to si umím sehnat daleko levněji. Výkon tedy dost slabý.

Splněné očekávání: Francouzsky komplikované. Víno bylo dobré. Ale tady je třeba být pevný a vytyčit si hranice. Vlastně nepřekročilo stín svého regionu. Daleko lépe chutnalo s jídlem, což uznávám, že je barbarské - zejména francouzská vína se dělají aby se pili se specifickým jídlem - ale já skutečně očekávám, že je víno dobré samo o sobě, ne s plnou pusou.

Druhý den: Muka, protože se nemůžu rozhodnout, jestli bylo skvělé nebo průměrné, jestli bylo květnaté nebo kyselé. Je to takové obojaké víno. Další Chiroubles mě to úplně nenutí koupit. A jestli tak jen proto abych zjistil, jestli tohle bylo přestárlé nebo ne.

Suché - sladké: Střed. Jinak si neumím vysvětlit, že bylo i kyselé i sladké.