Italské bílé? Soave!

Není těžké pochopit, proč se Soave řadí k těm nejlepším bílím italským vínům. A rozumím i tomu, proč není daleko slavnější. Málo kdy se totiž jedno víno od dvou vinařů tolik liší..

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych ochutnával dvě prakticky identické láhve z pohledu kupujícího, a přesto šlo chuťově o dvě úplně jiná vína. Obě Soave, které jsem chutnal byla z roku 2013, a obě se chlubila tím, že jsou z historického jádra této vinařské enklávy tedy, že jsou classico. Jedno stálo zhruba devět eur, druhé sedm.

Vlastně jsem si chtěl ověřit, co jsem na místě v Itálii poznal. Že Soave je víno, které sebou nese italskou pohodu. Zajdete někam na kávu a skleničku, jedno kam, a dostanete nekomplikované, ale super víno. Žádné složité zkoumání meny, žádné zvažování, jestli náhodou to dražší víno není lepší.

Soave je chloubou Verony, úchvatného a turistického města, které se asi nejvíce proslavilo a to zcela bez svého přičinění tím, že zde situoval Shakespear svojí nejslavnější hru Romeo a Julie. Ostatně právě proto sem jezdí davy turistů osahávat sochu Julie. Kolem Verony je ale také jádro benátského vinařského kraje. Pravda, trochu zapadá vedle Toskánska nebo Piemonte, ale vína jako právě bílé Soave či červené Valpolicella, má svůj zvuk a patří ve své cenové kategorii k chytré volbě.

V sedmdesátých letech prý Soave bylo nejslavnější italské víno vyvážené do USA. Dováželo se ho 

více než červeného Chianty, což je mega úspěsné italské červené. Jestli ale ve výsledku každá otevřená láhev chutná úplně jinak, chápu, proč Soave upadlo.

V čem rozdílnost vězí? Soave je kupáž. Hlavní roli hraje odrůda Garganega, která představuje 70 procent. Zbylých třicet procent představuje odrůda Trebbiano. Jenomže existuje Trebbiano di Soave, což je jak název napovídá lokální odrůda a stejně tak existuje Trebbiano Toscano, které je jiné. Přesto ze zbylých 30 procent může toskánské Trebbiano představovat až polovinu. A nemusí. A právě zde se tak otevírají vrátka k různému ladění chutě.

Soave Classico, Barchessa Rambaldi, 2013

Skutečně lehké harmonické Soave. Recept vypadá asi takhle: vezme se skutečně harmonické víno a trochu se přichutí čerstvými jablky, protože právě jablka jsou pro Soave typickým znakem.

Tohle víno přitom pochází z pseudovinařství. Je to jakýsi hostinec, který mimochodem také vyrábí celkem super vína. Na jejich webových stránkách si ale spíše zarezervujete hotel, než se dozvíte něco víc o víně, které vyrábí.

Poměr cena výkon: Za 200 korun dostanete italský názor na to, jak má vypadat bílé víno. Není nějak zvláště vyladěné, vymazlené víno, ale je to zážitek, který nezklame a neudělá ostudu.

Splněné očekávání: Dostal jsem přesně to na co jsem byl zvyklý popíjet ve Veroně.

Druhý den:  Elegantní.

Suché - sladké: Suché.

Soave Classico Duca del Frassino, Cantina di Soave, 2013

Tohle Soave je čistě z odrůdy Garganega. A kdo si myslí, že třicet procent nějaké jiné odrůdy moc neudělá, je na omylu. Víno rozhodně není tak milé a elegantní. Po otevření chce čas, a je dobré ho pít k jídlu. První doušky jsou až příliš kyselé, jako když se zakousnete do nezralého jablka. Je to skutečně útok na vaše chuťové buňky. Pokud ale vínu dáte tak dvě hodiny čas se zklidnit, a ještě k němu zakusujete, ukáže se, že nejde o kyselý patok, který se hodí tak leda na prolití záchodu. Garganega má v sobě mineralitu, jaká většinu u italských bílích nenajdete a rozhodně jde o zajímavější víno, než předchozí vzorek. Tedy pokud chcete své smysly zaměstnávat vínem. Pokud víno chápete jen jako doplněk k fajn večeru, je tohle asi zbytečné, protože si přímo říká o pozornost.

Poměr cena výkon: Za 250 korun dostanete italský vyšperkovanější a odvážnější víno, které se snaží vystoupit z davu. Ale musíte se mu skutečně věnovat. Není to víno, které se otevře a vypije. Musíte si s ním hrát.

Splněné očekávání: K italské odpolední pohodě má daleko. Je to víno, kterému musíte umět naslouchat. Byl jsem dost překvapený, ale nakonec velmi spokojený.

Druhý den:  Drzé, minerální, tvrdohlavé víno.

Suché - sladké: Suché.

Bassano del Grappa

Tenhle týden jsem byl tak trochu rozlítaný po Itálii. Ochutnal jsem hodně vína, to ano, ale na žádné jsem neměl tolik klidu, abych o tom zvládl něco napsat.

Ale nakoupil jsem si vína na příští dny a soustředil jsem se na dva vinařské kraje, které spolu prakticky sousedí a přitom mají zcela jiné styly:

Valpolicella - červné víno, které se pěstuje kolem Verony, město je stále přece jenom známější díky Julii a Romeovy než pro dobré červné. Prý se ale karta obrací a The Guardian vyhlásil tenhle italský vinařský region za nejlepší doposud neobjevenou perlu.

Soave - kousíček od Verony směrem na východ pěstují jedno z nejznámějších italských bílích vín, které se proslavilo jablečnými tóny. Co jsem chutnal na místě, mě dostalo do kolen. První skutečně skvělé italské bílé víno, co jsem snad pil. Dvě zajímavé láhve jsem si vzal a pečlivě se jimi propiju.

Peličkou nakonec zůstává městečko Bassano del Grappa, kde dělají pálenku z vína. Nemám tvrdý alkhol úplně v oblibě, stačilo mi, co jsem vypil během studií, ale Grappa je další zázrak, který lze z révy dělat. Zvláště ta z Bassana, které dalo pálence jméno je úžasně jemná a chutná. A tohle městečko je na svůj nápoj mile a oddaně hrdé. Mají tady Grapperie, spoustu obchodů s Grappou a i jídlo a hlavně dezerty dělají hádej s čím... přesně tak!

Ne, to není káva s vodou. To je káva s Grappou!

Růžové z Trojí a Ryzlink z Kolby

Praha versus Morava! To jsem si prostě nemohl odpustit. Skutečně nekompromisní vinařství Svaté Kláry z Troji a proti němu vinařství Kolby z dob, kdy složilo jako privátní záležitost bývalého vládce Sazky Aleše Hušáka. Věřte, že to je skutečný soupeř pro pražský půllitříky.

Ani jeden ze soupeřů, které jsem proti sobě postavil na stůl a odkorkoval, to přitom nemá jednoduché. První, pražský zástupce, je růžové z Modrého Portugalu. Pro mě osobně má růžové své limity, za které se nedostane ať je sebelepší. Kulantně tak tvrdím kudy chodím, že je úplně jedno jestli si koupíte luxusní růžové za pětistovku nebo nějaké ze sámošky za stovku. Růžové je víno sociální rovnosti, ať máte na utrácení za něj jakoukoliv částku, všichni ve výsledku dostanou to samé.

Naproti tomu Hušákova éra v Kolby skončila s jeho pozicí v Sazce, což už je také nějaký pátek a Ryzlink rýnský, které jsem si otevřel bylo sklizeno v roce 2007. Přestože se traduje, že víno s věkem zraje neplatí, to ani z daleko u všech vín. Naopak to lze říct jen asi o jednom procentu celosvětové produkce bílých vín. Můj osobní odhad je, že vína z Moravy ztrácejí svoje kouzlo a lesk zhruba po pěti letech. Tenhle Ryzlink je tedy už prakticky v důchodovém věku a nemůžeme od něj čekat, že bude podávat výkony hodné kvalifikaci na Olympiádu.

Na druhou stranu obě vinařství se profilují a mě v minulosti dokázaly, že jim jde o kvalitu za každou cenu.

Modrý Portugal rosé, Vinařství sv. Kláry, Praha, 2014

Pokud milujete růžové, není co řešit. Vždycky vás potěší. Podle mě jde o ideální víno pro ženu v domácnosti, ideální víno pro odpolední skleničku na balkóně, ideální víno do bag-in-boxu, kde ho je pět litrů a využije se ke každé příležitosti. Růžové je prostě super pro nenáročné domácí popíjení.

Svým typickým projevem je ale limitované. Jde o sladkost, medovost, ale dokonce jsem četl, že to popisují jako karamelovost, která upozaďuje ostatní ne jemnějí a třeba i zajímavější tóny. Růžové je trochu oslazený svařák. O něm taky jen stěží budete básnit o jemnůstkách, které lechtají chuťové buňky, svařák prostě pijete.

Modrý Portugal je celkem chytrá volba na rosé, protože na rozdíl třeba od Frankovky, když je dobře vyzrálý má jasnou intenzivní kořeněnou chuť, podle které ho celkem bez obtíží poznáte. Je to chuť, pro kterou si ho lidé buď oblíbí nebo naopak.

Poměr cena výkon: Za 180 korun dostanete o třetinu méně, než je u láhví obvyklé. Na 0,75 litru je tak cena 270 korun. Což už je slušná pálka za kterou si jistě můžete sehnat i růžové z Provence, odkud pochází nejslavnější růžová. Uznale ale musím připustit, že jde o velmi dobře odvedené řemeslo. Máte vše, co k růžovému patří a vlastně i vše, co patří k Modrému Portugalu, oba výrazné tóny kořenitosti a medovosti, se v puse krásně vystřídají, netlučou se. V ústech se vám odehraje malá talentová soutěž. Nejdříve se představí lehká kyselinka, pak růžové a pak kořenitost Modrého Portugalu. Perfektně vyvedené růžové.

Splněné očekávání: V koutku duše jsem po super úžasném červeném Neronetu čekal další zázrak. Nestal se. Spíš jsem upevněn v tom, že růžové má své limity.

Druhý den: Dobrá chuťovka, zajímavé ochutnat, ale za tuhle cenu bych si na každodenní popíjení vybral něco jiného.

Suché - sladké: Sušší.

Ryzlink rýnský, Vinařství Kolby, Mikulov, 2007

Ryzlink patří k mým nejoblíbenějším odrůdám. Je to zároveň snad nejvíce benevolentní réva jakou znám. Udělá z ní super sladké víno a je skvělé. Uděláte z ní super suché víno a je skvělé. Ať si vinař usmyslí vyrobit cokoliv, Ryzlink rýnský mu nabízí možnost to udělat perfektně. Škoda, že většina moravských vinařů se úmyslně rozhodne udělat průměrné a nasládlé víno, což je na našem trhu jistotka. Je to jako jít s bazukou na lov králíků nebo rybařit tím, že do rybníku hodíte bombu a počkáte si až ryby vyplavou na hladinu.

Kolby ale necílí na masovku. Dříve vyráběla velmi sofistikovaná vína. I tenhle ryzlink je vlastně velmi v duchu Alsaska nebo Moselu. Minerální, sušší, příjemně osvěžující. Někdo by mohl říct, že si hraje na velké víno z Francie nebo Německa. Nevím jestli snaha být jako ti nejlepší lze vnímat jako negativum. Zkuste stejnou logiku použít na běžce, na formule 1, na tenisty…

Poměr cena výkon: V Makru jsem tuhle láhev našel ve výprodeji za 79 korun. Tušili, že rok 2007 by se asi prodával v sortimentu vedle vín z roku 2013-2014 asi složitě. A víte co? Za 79 korun skutečně může vínu prominout, že bylo před pár lety živější. Stále to je super výkon za směšnou cenu.

Splněné očekávání: Splněno. Víno sice bylo sytě žlutější, což u bílých znamená, že stárne, stejně tak nebylo tak vitální, živé ani mladé. Nemůžu říct, že by uzrálo do ještě větší kvality, ale stále to bylo senzační víno.

Druhý den: Základní otázkou zůstává, jestli půjdou ještě někdy splašit tyhle starší vína z Kolby někde levně?

Suché - sladké: Sušší.

Kde je Sauvignon doma: Ve Francii nebo na Zélandu?

Existuje hodně důvodů proč být vášnivým fanouškem Sauvignonu Blanc. Z řady bílých vín vybočuje svojí výraznou chutí, kterou si spíše spojíte s bylinkami než ovocem. Díky tomu je celkem snadno rozpoznatelný, a zároveň není tak tuctovým vínem, jako třeba Chardonnay. Tradičně se této odrůdě daří ve Francii, vinařským hitem je ale Sauvignon z Nového Zélandu.

Sauvignon pochází z Francie, odborníci se sice neshodnou na přesném místě, ale nejvíce se mu daří v údolí řeky Loiry a v Bordeaux, kde ho ale míchají s dalšími odrůdami. Zůstaňme proto u Loiry, která stále představuje hodně široké území nejdelší řeky Francie, táhnoucí se stovky kilometrů. To nejlepší práci s odrůdou odvádějí v oblasti Sancerre a Pouilly-Fumé. Jde o hodně suchá vína, která do sebe natahují spoustu minerálního charakteru z tamní země. 

Když si dáte Sauvignon, do jisté míry tím dneska deklarujete, že se vyznáte, že chcete něco vytříbeného, kvůli těm bylinným tónům smyslově výživného a složitějšího než je hroznový cukr smíchaný s alkoholem a vodou. Osobně mi přijde v kontrastu k tomuto ustálenému pravidlu milé, že odrůda vznikla divokým křížením Tramínu a Cheninu Blanc a název tedy vychází z francouzského slova pro “divoké” ( francouzsky “sauvage”).

Tenhle bílý divoch se rozhodl kolonizovat svět a patří k nejpopulárnějším bílým odrůdám na světě společně s Chardonnay a Rieslingem. Nejvíce se zabydlel na Novém Zélandu, kde mu vyhovuje svěží mořský vzdoušek, úžasná příroda a zemina a ani na klima si nestěžuje. A ze všeho nejslavnější je Sauvignon z oblasti Marlborough (pozor může se plést s Martinborough, kde je prý také super Sauvignon, ale osobně jsem nechutnal). A když píšu nejslavnější, stále to ani zdaleka nedosahuje slávy francouzských zmiňovaných regionů a tak je levnější. Alespoň zatím…

Tenhle týden jsem si pro sebe postavil proti sobě Sauvignon z novátorského, novosvětského Zélandu s tradičním a starosvětským Pouilly-Fumé.

Domaine Champeau, Pouilly-Fumé, 2013

Vychvalovaná klasika. A víte co? Nikdy jsem se nemusel tolik snažit, abych přišel vínu na kloub. Je suché až kyselé takovým způsobem, že strčí levou zadní do kapsy slavné suché Chablis. Poprvé, co píšu tento blog jsem si musel jít nakrájet k přikusování sýr, abych víno zjemnil.

Vím, že spousta vznešených a slavných vín se skutečně projeví až ve spojení s jídlem, ale přesto si myslím, že kvalita má být znát bez přikusovaného sýru.

Překvapilo mě, že toto Pouilly-Fumé úplně upozaďuje charakteristické vlastnosti odrůdy Sauvignonu, tedy jeho bylinné tóny. Tato láhev uctívá minerální tóny podobně jako alsaský Riesling nebo Chardonnay z Chablis. Musíte mít hodně trénované chuťové buňky, abyste tyto vína od sebe odlišili. Ale nikomu neberu, když v Pouilly-Fumé objevil to pravé, božské, delikátní potěšení. Na mě je to příliš skryté.

Poměr cena výkon: Získal jsem láhev za zaváděcí cenu kolem 300. Znova bych si ji už ale asi nekoupil. Příliš kyselé i na mně.

Splněné očekávání: Spíše zklamaný.

Druhý den: Nová míra totální kyselosti. Svírá se mi krk i ústa jen když si vzpomenu.

Suché - sladké: Kyselééé!

Sauvignon Blanc, Kaituna Blue, Marlborough, 2014

Jsem totální fanoušek Sauvignonu z Marlborough. Pokaždé jsem byl nadšený, ať jsem si vybral jakéhokoliv vinaře z této oblasti. Pro mě je to ideální bílé víno - krásně voní, skvěle osvěží, a chutí inspiruje.

Některé Sauvignony z Marlborough voní po grepech, tím se celá oblast proslavila. Můžete ale najít i další intenzivní chuť, která vypadá blbě na papíře, ale věřte mi, je to neuvěřitelná pecka! Jde o kopřivové tóny.

Poměr cena výkon: Koupené ve slevě v Mark & Spenceru za 130 korun. A lituji jen toho, že jsem si vzal jen dvě lahve.

Splněné očekávání: Měl bych být nadšený, ale už se z toho jistota.

Druhý den: Úžasné víno!

Suché - sladké: Ideální.

Půl litříky z pražské Troji

Štíhlé linie láhví z Vinařství svaté Kláry patřící pod pražskou botanickou zahradu, mají o třetinu menší objem, než klasiky. Slibují vzácnější zážitek, ať co do množství, tak i kvality a ceny.

A samotným zážitkem je už samotný fakt, že si užíváte víno, které pochází z pražských svahů. Minimálně to pobaví. Patrioti můžou cítit zadostiučinění a radost z případné vinařské soběstačnosti.

Z pražských historických vinic se uchovalo jen velmi málo, přesto i tak je celkem na výběr. Kromě svaté Kláry, ještě je zde ještě v Troji sousední Salabka, u Hradu funguje Svatováclavská vinice a na Grébovce taky najdete místní víno. Vypátral jsem ještě vinohrad v Modřanech, ale nikde jsem neobjevil, jestli si tam může koupit víno člověk z ulice a vlastně ani nevím, jestli se tam nějaké réva aktuálně pěstuje.

Růžové z Modrého Portugalu jsem zatím ještě neochutnal. Možná další týden.

Vinařit na svaté Kláře je luxusní práce. Nejde o žádné nekonečné lány, na které člověk kouká a říká si, jak se tohle proboha sklízí. Naopak zde jsou úhledné řádečky, skvěle osázené, skvěle popsané a skvěle navázané na vodící dráty. Aby taky ne, vinohrad slouží jako vzdělávací. Každý se sem může přijít podívat na to jak vypadá jaká réva, a jak se váže a prostříhává. A k tomu tne úžasný výhled na Prahu a někde tam daleko pod nohami pendlující autobusy do ZOO. Chci tím říct, že tady se klade důraz ne na výdělek, ale na to aby se všechno dělalo správně.

Je to na vínu znát? Podle mě ano.

Půllitříková láhev je prostě chuťovka. Jde o raritu a odlišení se od ostatního zboží. I když označit to čistě za marketing asi také není úplně vhodné. Přeci jenom ta hubená lahvinka není tak lákavá, jako klasická vyboulená sestřička. 

Neronet, České zemské víno, svatá Klára, 2011

Odrůda Neronet byla vynalezena v České republice a její účel je dost prozaický. Jde o barvířku, která relativně brzo, čímž se snižuje nejistota, že by sklizeň dopadne špatně. A barvířka se říká révě, u které je důležité aby měla hezkou barvu, na chuť se nehledí. Barvířka se totiž smíchá s nějakou šťavnatější odrůdou. Neronet je proto teoreticky v chuti neutrální. Čím více nijaký, tím pro vinaře lépe.

Evidentně se ale Neronetu daří na pražských svazích. Neodpustili si ho vysázet tři ze čtyř vinařství, přitom na Moravě jde jen o okrajovou záležitost.

Na svaté Kláře tuhle barvířku citlivou péčí vycvičili do šampiónky. Nechali jí, jestli si dobře pamatuji, celé dva roky v dubových sudech. A výsledek je perfektně odladěný.

Hned první čeho si po nalití do sklenice všimnete je perlení. To víno je po skoro pěti letech, z toho dva roky louhující se v dřevě, stále živé a mladé! A vůně to jen potvrzuje. Svěží, jarní. Osobně mi to připomínalo les. Mechový palouček, kde všechno vyzařuje panenskou přírodou a kam by si člověk nejraději lehl a jen to všechno vstřebával. Tohle mám na vínech rád! Odkazují na to, že jejich hlavní ingredience jsou slunce, země, déšť a čas. Na skvělém vínu to má být znát. 

V chuti hraje prim učebnicová práce barikového sudu. Dva roky ležení v dubu je hodně dlouhá doba, a to i pro některá španělská a italská vína. Výsledkem není přehnaná whiskey chuť, ale lehká vanilka. Čistá krása, protože vanilka se skvěle doplňuje s hroznovou a trochu nevýraznou chutí Neronetu. Harmonie.

Poměr cena výkon: Za 280 korun dostanete nekompromisní víno. Podle mě stále neskutečný výkon k téhle částce. V zahraničí si za to nestydí říct více.

Splněné očekávání: Doufal jsem, že ochutnám pedantskou, pečlivou práci. A výsledek mě ohromil.

Druhý den: O téhle práci s dubovým sudem by se měli psát bakalářské práce

Suché - sladké: Pocitově spíše sladší, přesto suché.

Cuvée Klára, 2014

Z čeho je tohle víno smíchané? Prý ze všech bílých odrůd, které v Troji pěstují. A rozjelo se vypočítávání od Tramínu červeného až po Rulandy. A výsledek opět není vůbec špatný. Je třeba vědět, co člověk od bílého vína očekává. Pokud výraznou osobnost, což já chci od červeného, tak tady úplně spokojení nebudete, pokud ale chcete aby podtrhlo náladu dne, nebo jí zlepšilo a nemusí nutně představovat požitek, který si žádá vaší pozornost, tak tohle víno svůj účel splní.

V chuti je nejvýraznější Tramín, aby také ne, když jde o tak dominantní kořeněnou odrůdu. Ale stále jde o lehké bílé víno, které se skvěle doprovází třeba sobotní odpoledne. Pokud Kláře budete věnovat pozornost, je v ní dost zajímavého. Pokud budete chtít jenom záminku k setkání a povídání, tohle víno určitě nebude rušit.

Poměr cena výkon: Šlo o nejlevnější víno z vinice svaté Kláry. Za 160 korun přesto dostane cuvée trochu netradičně z mnoha odrůd a výsledek překvapivě nedopadl jak rizoto ze zbytků na konci týdne. Víno tak rozhodně nepůsobí. Je harmonické a sebevědomé. Přesto to není takový vytříbená bomba jako červený Neronet.

Splněné očekávání: Dostal jsem vlastně přesně to co jsem čekal. Víno bude asi tím, které tam nejčastěji rozlévají, protože je cenově nejdostupnější a přesto nejde o žádný okatý kompromis ceny a kvality.

Druhý den: Baví mě jak upozadili Tramín, protože často mi jeho chuť po chvíli leze na nervy.

Suché - sladké: Suché.