Stojí za to si koupit letošní Beaujolais Nouveau?

Beaujolais Nouveau dorazilo! Třetí listopadový čtvrtek jsou vinařské Vánoce. Tenhle svátek mě baví z jednoho prostého důvodu. Dostane se mi do ruky lehké, snadno pitelné, ovocné a svěží víno. Další takové není.

Každý rok jde v podstatě o tohle:

O velmi lehké víno. Takové, které vypijete sami celou láhev a není vám ani těžko, ani nejste překyselení, ani vám není blbě, protože nebývá nijak zvlášť alkoholické (cca 11,5 až 12 procent). Těžké na tomhle mladém vínu je snad jen správně napsat jeho jméno.

O velmi pitelné víno. Jak je lehké tak se fakt skvěle pije, skoro jako voda. Na rozdíl od jiných červených vín je v mladém Beaujolais velmi málo třísloviny. Takže chutná i těm, kteří normálně červené moc nemusí.

Na nové Beaujolais se hodně spěchá. Proces výroby vína je zrychlený, jak jen si to Francouz umí představit. Moravák má trošku jinou představivost a tak se už zhruba týden může prolívat svatomartinským. Ale zpět k Francii.. Na víně se zrychlený proces samozřejmě musí nějak odrazit a tím je ta lehkost. Vtip je v tom, že se hrozny vůbec nelisují ale rovnou hážou do tanků, kde následně kvásí šťáva přímo v hroznech. Jde o metodu nazvanou karbonickou macerací. Nezní to moc přírodně, viďte? A taky není, je to takové víno na steroidech. V podstatě jde o to, že se tanky napustí oxidem uhličtým, který urychluje kvašení přímo v hroznech. Koho to víc zajímá, může načítat třeba tady.

Takhle jsem se zásobil. Nejhorší na tom je, že to není ani zdaleka celá moje letošní dávka nového vína.

Výsledek je víno s minimem třísloviny, proto tak lehké, ale zároveň jde o spotřebku. Protože tříslovina pomáhá vínu s časem zrát. Bez ní se víno spíš kazí. Proto je mladé Beaujolais na jaře už skoro nepitelné a rok stará láhev je prakticky na vyhození. Ale zase je zde i světlá stránka. Protože se o vínu ví, že se musí rychle vypít, vinaři si troufají i na různé experimenty jako je nefiltrované víno, kde ještě zůstávají více zdraví prospěšných látek, a nebo i přírodní víno, kde není použitá ani síra k stabilizaci.

  

Sehnat můžete dvě kategorie mladého vína z regionu Beaujolais. Prostě Beaujolais Nouveau, jde o víno na jehož výrobu byly použity jakékoliv hrozny z kraje. A pak se objevuje ještě Beaujolais Villages Nouveau, na jehož výrobu byla použitá jen hrozna z okolí jedné konkrétní vesnice. Nejde tak snadno říct, že je Villages lepší, ale rozhodně bývá trochu dražší.

Tenhle exemplář Village je hlavně o procentíčko silnější než obyčejné Beaujolais.

A letošní ročník? Sladší a je ho prý méně, takže bude trochu dražší. Když víno sežene někde kolem 200-250 stojí za vyzkoušení. Často jsem ho loni viděl i za 350 korun a to už je nesmyslné. Nouveau nemá takovou kvalitu, jde spíš o marketing. 

Vyzkoušel jsem mladé Beaujolais od tří vinařů a jednoznačně bylo lepší jak loni, kdy bylo spíše kyselé, teď je spíše nasládlé. Nebojte, nejde ale o žádnou tekutou bonboniéru pro babičky ke kafíčku. Je to spíš tekutá pohodovka do obyváku na večer s jistotou, že druhý den vstanete svěží.

Dorazilo Beaujolais Nouveau!

Svatomartinské přichází v Česku 11.11. Ve Francii příchází plus mínus o týden později, mladé Beaujolais. Třetí čtvrtek v listopadu je velký svátek vína prakticky po celém světě. A na rozdíl od našich vinařů, v Beaujolais hlásí podařenou sezónu.

Je tedy naprosto jasné, že tento týden se budu věnovat mladému vínu z Francie.

Co prozradí svatomartinské o vínech z roku 2014?

Svatomartinské je největším vinným svátkem u nás. A já ho letos trochu zaspal. Přesně 11.11. jsem totiž zmizel. Když jsem se o pár dní později vrátil, v obchodech už si pořádně nebylo z čeho vybírat. Takže víno si své zákazníky evidentně našlo. A pár lahví si našlo cestu i ke mně. Je to dobrá příležitost ochutnat, jakou charakteristiku bude mít víno z letošního roku. Protože před sklizní pořádně pršelo, bude pořádně suché.

Snad každý rok se musí kolem Svatomartinského objevit rekord. V počtu dodaných lahví na trh, v počtu vinařů či šarží, z kterých si zákazníci mohou vybrat nebo kolik se na prvním víně vydělalo. Byznys to je určitě zajímavý. Už jen to, že před dvěma roky víno stálo v supermarketech 69 korun a dnes už spíš 79 korun, ale klidně je i dražší. Nic proti tomu. Kdyby to před dvěma roky nebylo úplně to nejlepší.

Letos je zde rekordní výběr, snad přes pět set vzoků bílého, červeného a růžového vína, které prošlo přes komisi a může se chlubit značkou Svatomartinské víno. A to prý letos byla porota přísnější než kdy jindy. Spíše by ale bylo trefnější napsat zoufalejší než kdy jindy.

Letošní sezónu totiž korunovaly deště v nejhorší možnou dobu - před sklizní. Hrozny tak zvodovatěly, a aby vinaři zachránili co mohli, sklízeli je raději dříve, ještě ne zcela dozrálá. A výsledek se podle mě projevil na bílých vínech. Červené jsem letos vynechal, takže nemohu soudit.

Bílé víno, já měl konkrétně od Révy Rakvice Müller Thurgau, je výrazně suché, převládá kyselost, která přebíjí i jakoukoliv ovocnost. Po pár hltech si ale zvyknete, a dá se popíjet příjemně. Ale slávy předloňského svatomartinského, které jsem nakupoval po košíkách, nedosahuje.

K mému velkému překvapení je letos daleko zajímavější růžové. Je svěží, suché, ale ne zas nepříjemně, skvěle se dá pít. Osobně od růžového vína obecně nečekám žádné velké divy, není to pro mě láhev, za kterou bych dal velké peníze a těšil se čím mě překvapí. Růžové je perfektní víno pro každodenní pití. A letošní růžové svatomartinské je nadstandartní. Měl jsem Svatovavřinecké rosé od dvou vinařů, od obou prakticky totožně dobré.

Takže příští rok bude asi rok moravského růža.

Proč je burgundské víno tak drahé? Pinot Noir vs. Pinot Noir

Možná, že nám bůh do této čtverečné parcely začaroval stopu nadčasové dokonalosti… Tak se opěvuje burgundské víno číslo jedna: Domaine de la Romanee-Conti. Cena? Takový nesmysl, že to víno vlastně skoro nikdo nepil. Ostatně většina burgundských vín je fakt drahá. Proč vlastně?

Necelých třicet tisíc hektarů. Tolik plochy je osázeno vínem v Burgundsku. Je to strašně málo. Je to o trochu více než v celé České republice. A teď si představte ten přetlak, protože burgundské víno prostě musí být na vinném lístku každé luxusnější restaurace na světě. A spousta lidí ho chce ochutnat. Už to je pádný důvod, proč jsou ceny vína z této francouzské oblasti tak vyšroubované.

Pak tady máme několik regionálních zvláštností. Kdysi hodně dávno byla tahle oblast mořským dnem a od té doby zde zůstala vápencová půdá, a ta dává vínu kouzlo. Vinaří se zde už hodně dlouho, a to i přesto, že se nejedná o úplně ideální oblast. Tihle chlapíci mají generace a generace zkušenosti jak zvládnout různé nepřízně a prostě ví, co dělají. Pak, a to já osobně oceňuji, jsou to minimalisti. Pěstují prostě převážně jen Rulandské modré a Chardonnay. S tím si vystačí. A naopak, aby se všechno zkomplikovalo, vinice mají tolik vlastníků, že jen málokterý vinohradník by dokázal ze sklizně udělat smysluplné množství vína, takže jednotlivé sklizně zkupují takzvaní “negocianti”, kteří teprve zpracovávají hrozny na víno. 

Tím jen chci ilustrovat, že koupit dobré burgundské víno za slušné peníze, je slušný problém. Hodně záleží na počasí. Když je špatný ročník, víno je nic moc. Hodně záleží na místě odkud jsou hrozny a hodně taky záleží na tom,  kdo je zpracoval. A pak jeden holý fakt: Skutečně dobré ročníky se do Česka nedostanou. A pokud, tak ne z dobrých míst nebo od dobrých vinařů.

Výsledkem je, že si můžete koupit láhev burgundského třeba za 500 korun, těšíte se a je to mizerné kyselé víno srovnatelné s moravským za 90 korun.

Já měl tento týden dvě láhve burgundského. Ani jedna nebyla dražší jak tři stovky, oboje jsou ze stejného průměrného roku 2010.  Takže je jasné, že oboje láhve jsou vlastně ta nejlevnější tamní vína. A tady jsou:

Louis Jadot, Bourgogne, 2010

Poměr cena výkon:  Původně stálo čtyři stovky, ale supermarketu došlo, že za tu cenu si ji nikdo nekoupí, takže ji vyprodávali za 250 korun. Za tuhle cenu dostat láhev od jednoho z nejznámějšího burgundského vinařství… No nekupte to.

Splněné očekávání: Velmi působivá hutná vůně, která skvěle naladí, že máte ve skleničce VELKÉ víno. O to víc je překvapivá chuť. Jde totiž o velmi jemné, neintenzivní, nenápadné víno. Kyselejší, protože je to holt víno k jídlu. Ne jen tak na náladu.

Druhý den: Skoro bych řekl, že pokud k tomu něco nezakousnete, jako jsem já rychle přispěchal s jídlem k tomuto vínu, tak chutnalo jako normální moravské víno. S jídlem začalo spolupracovat.

Suché - sladké: Sušší.

Jean-Luc et Paul Aegerter, Les Enfants Terribles, 2010

Poměr cena výkon:  Víno od neznámých vinařů. Našel jsem ho v jedné pražské vinotéčce, kde ho dovezli přímo z místa. Protože jde o neznámé víno, které se ani moc dobře neprodávalo, stálo mě tři stovky. A je to pecka! Je to můj vinařský vrchol.

Splněné očekávání: Jestli u předchozího vína šlo napsat působivá vůně, tak toto má úplně impozantní vůni. Úplně vás zahřeje. Ani se nemusíte napít, stačí inhalovat a už si užíváte. Narozdíl od předchozího vína, je tohle pitelné samo o sobě. Hodně jsem se snažil popsat, pátrat po tom, jestli je víc kyselé nebo sladké, ale je tak dobře vybalancované, že nejde říct, jestli dříve naskočí do mozku informace o jeho kyselince, nebo o něčem jiném. Proto se taky tak úžasně, hebce pije. A zůstává po něm v ústech… prostě dobrá nálada.

Druhý den: Jsem rád že mám ještě další láhve:)

Suché - sladké: Sušší.

Noirový týden

Viděli jste film Bokovka? O dvou chlapících, kteří jedou pár dní před svatbou na tah po vinařstvích? Já ten film viděl a popravdě úplně nevím z čeho jsou všichni tak paf. Kromě toho, že se v Praze objevila vinárna Bokovka, zaštítěná režiséry Davidem Ondříčkem a Janem Hřebejkem či restauratérem Tomášem Karpíškem, tak způsobila obří vlnu zájmu o odrůdu Pinot Noir. V Americe to doslova zahýbalo s vinařským trhem, a dočasně ubilo poptávku po jiné červené odrůdě - Merlotu.

Asi chápete, že po dvou týdnech s Chardonnay, potřebuji změnu. Potřebuji červené. Místo snadno pitelného, velkorysého Chardonnay, si chci dát houževnatější odrůdu, která někdy sedne jindy ne. Rulandské modré, jak se u nás jmenuje Pinot Noir je úplně ideální. Mám dva kousky z Burgundska. Ze stejného roku, od známého a neznámého vinaře. Ty si tenhle týden dám.

Které Chardonnay si vybrat?

Nejjistější - pravděpodobnost, že otevřete láhev Chardonnay a nebude vám ale vůbec chutnat, je hodně malá. Nejjednoduší - dá se pít kdykoliv a k čemukoliv a pokaždé to působí dobře. Nejpěstovanější - chcete Chilské, Německé či Francouzské? A to je právě ta otázka!

 

Přestože má Chardonnay docela blízko k jídlu z McDonaldu - ať přijedete kamkoliv, víte, že dostanete, to na co jste zvyklí - existují až propastné rozdíly v tom jak si v jednotlivých koutech světě představuji ideální chuť Chardonnay.

Stačí se mrknout do údajného místa narození této odrůdy (prý se to stále neví na stopro) - Burgundska. V jížní části tohoto regionu se nachází vesnička Chardonnay. Jasně, že místní tvrdí, že právě jejich dědina dala odrůdě jméno. A z jejího okolí dostanete, jednodušší pohodové a vlastně hrozně fajn víno. Popojedete ale tři hodiny autem do Chablis, což je úplný sever Burgundska, a tam si pod Chardonnay představují něco úplně jiného. Totálně suché, kyselé víno. Jako kdybyste olizovali prašnou cestu. A co víc, jde o jedno z nejslavnějších a taky nejdražších Chardonnay. Rozdíl jen v rámci jednoho regionu je asi jako když si dáte "presso" v Praze a v Paříži, kde dostanete točené pivo.

Já si proto nakoupil šest lahví Chardonnay. Vybíral jsem země a místa, odkud normálně tuhle odrůdu nepoznáte. To byl důvod proč jsem vynechal Francii. Nakonec jsem skončil na tomhle listu:
Nový Zéland, Chile, USA -Washington, Německo, Itálie - Alto Adige, Morava (aby bylo s čím srovnávat).

A vezmu to podle množství alkoholu:

Morava - Vinařství Volařík 2013, Mikulovsko, pozdní sběr, 12 procent

Jednoduše hodně kyselé. Volařík většinou dělá úplně boží vína bez žádných chybiček, ale v porovnání z dalšími v seznamu se ukáže, že tohle je skutečně hlavně kyselé. Jako nedozrálá jablka. Ale víte co? Mezi ochutnávači se našli i fajnšmekři, kterým to ladilo.

Německo - Weingut Kirchner 2013, Pfalz, 12,5 procenta 
Čekal bych, že tohle bude nejkyselejší, nejlehčí Chardonnay z mnou vybraných exemplářů. Ale ne. Opět se ukázalo, že německá bílá vína jsou v poměru cena a výkon opravdu bezkonkurenční. Jako první se dopilo, zatímco většinu dalších jsme si po testu rozebrali na druhý den. Perfektně vybalancované, suché víno.

USA - Columbie Crest 2011, Washington, 13 procent

Jasné zklamání! O Amerických vínech jsem toho načetl hodně a už jsem byl nalomený věřit, že jsou skutečně na špičkové úrovni. Stát Washington samozřejmě není úplně nejlepší oblastí, přesto se o ní sebevědomně můžete dočíst, že produkuje světová vína. Nevím. Mám trošku jiné chápání toho, co by mělo být světové víno. Tohle bylo nudný, prvoplánový. Jednou jste se napili a už jste věděli všechno. Nic mě nelákalo si tohle víno dolít.

Nový Zéland - Villa Maria 2012, Marlborough, 13 procent

Velké překvapení! Čekal jsem, že to bude žbrynda jako víno z Washingotonu, ale opak byl pravdou. Hodně zajímavé víno. Lehce se pilo, vonělo a chutnalo po citrusovém ovoci, ale zároveň hrálo i sladčími tóny, přesto nepůsobilo nijak sladce. Pokud hodnotíte víno jen podle toho jak je harminické a že z něj nečouhá žádná složka, rvalo by se s německým Chardonnay o vítězství v tomhle průzkumu.

Itálie - Kellerei Terlan 2013, Alto Adige, 13,5 procent

V Alto Adige prý dělají nejlepší bílá italská vína. Tak proto jsem sáhl po téhle oblasti, která historicky dříve patřila Rakousku a je úplně na severu. Tohle Chardonnay na mě bylo těžké, hutné. Asi by se dalo říct, že super víno k zákusku, ale mě nikdy nebrala kombinace sladké na talíři, sladké ve skleničce.

Chile - Los Vascos 2012, Casablanca Valley, 14 procent

Speciálně od tohoto vína jsem čekal hodně.Vinařství Los Vascos totiž patří stejnému majitely jako super slavné Chateau Lafite Rothschild, které je pro smrtelníky úplně nedostupné. Los Vascos má naopak být dostupné víno od naprostých mistrů. K lá
hvi máte kompletní servis. Například dostanete na jejich webu velmi ucelené informace o počasí v daném ročníku. Ročník 2012 byl prý velmi příznivý. Výsledkem je tak silné víno, že mě totálně porazilo. A to dva dny za sebou, což už není náhoda. Totálně to u mě přebíjí všechny ostatní kudrlinky, tóny, chuťové příměry. Prostě bolehlav.

Chardonnáda

Druhý týden po sobě trávím s bílým Chardonnay. Neexistuje lepší odrůda, když chcete posudit v čem se liší styl Francie, Itálie, Morava a... dosaďte si jakoukoliv zemi světa, která vás napadne. Kdekoliv dělají víno, dělají i Chardonnay.

Vyzkoušel jsem Chardonnay z šesti různých koutů světa. A právě sepisuji, který co mě dostalo.