Volařík Pálava 2012, výběr z hroznů

54,9 gramů cukru na litr. Vlastně zkapalněný pekáč vánočního cukroví. Víno, díky kterému popíječi Coca-coly v klidu přejdou na odvážnější nápoj, a přesto nesleví ze svého požadavku užít si něco slaďoučkého. Zkrátka tohle je víno, které by chutnalo i malým dětem.

 

Vinařství Volařík z Mikulova letos opět vyhrálo ocenění vinaře roku. Podle toho, co jsem měl možnost od nich ochutnat, tak zcela zaslouženě. Podobně jako Jožka Valihrach, i Miroslav Volařík reprezentuje vůbec to nejlepší, co lze s moravskou révou udělat. Mistrovská vína na světové úrovni.

Miroslav Volařík se také odkazuje na svého předka Leopolda, který se za druhé světové války učil umění od německých starousedlíků. Od té doby se generace po generaci učili, jak udělat skutečně dobré víno. A teprve až v roce 2007 vzniklo Vinařství Volařík. Expert na úžasný Ryzlink Vlašský a Pálavu.

Pálava, kříženec odrůd Tramín červený a Müller Thurgau, jednoznačně nejznámější odrůda, který vznikla v Česku a dostala jméno podle chráněné oblasti, kam se každý rok vydává mračno žíznivých pijáků na tůrky od sklípku ke sklípku. A jinak také průsečík všeho, co je na moravských vínech tak dobré. Od slibné vůně až úžasně ovocnou chuť.

Jak dopadl výběr z hroznů této odrůdy od tohoto Mistra vína?

Volařík Pálava 2012, výběr z hroznů

Poměr cena výkon: Dvě stovky a něco málo budete muset dát za tuhle tečku, která se podle mě nejvíce hodí otevřít, když vás navštíví mlsná babička a bude chtít něčím zapít přinesené zákusky. Uvažte, jestli to je přiměřená cena. Podle mě ne.

Splněné očekávání: Volařík má tu smůlu, že je dobrý. Hodně dobrý. A nechci mu proto odpouštět, že vytvořil víno podobné bulvárním novinám. Tváří se jako vznešené pití pro masy. Výsledkem je, že s každým doušekem cítí jak vám v puse zacinká další kostka curku, nic víc. Že je to Pálava? Těžko k rozpoznání. Příjemná “zaoblená kyselinka”? Asi je tak zakulacená, že se do láhve nevešla.

Druhý den: Sladké, příliš sladké!

Suché - sladké: Sladké až za limitem.

Kolby Ryzlink vlašský 2008

Může být víno, které si Aleš Hušák, bývalý vládce Sazky, šetřil pro sebe a své kumpány, skutečně výjimečné? Bohužel ano.

Nechtěl jsem tomu věřit. Proč by někdo tolik stál o to mít vlastní privátní vinařství, vyrábějící skvělé vína, o kterých ale veřejnost vůbec nic neví? O kolik lepší taková vína ve skutečnosti můžou být? Nechutná na nich lidem nejvíce ta elitářská příchuť, že jsou jedni z mála, co ho pijí?

Ale popořádku. Vinařství Kolby se chlubí, že patří k nejstarším svého druhu na jižní Moravě. Chlubí se i tím, že doložená zmínka o pěstování révy, tam, kde je oni pěstují, sahá do roku 1244, nicméně tamní vinice existovaly prý prokazatelně ještě daleko dřív. Spousta informací, které drží po hromadě spíše přání než fakta. 

Kolby má daleko živější novodobou historii. Stálo součástí loterijního molochu Sazka a mělo dodávat to nejlepší na stůl managementu. Na veřejnosti se produkce tohoto vinařství objevilo málokdy a pokud, tak to prý bylo za přepálené ceny kolem 500 Kč na láhev.

Právě s vinařstvím se následně velmi těžce loučil i Aleš Hušák po svém pádu. Nejraději by si Kolby koupil opět pro sebe. Takže co za čáry se tam děje v nerezových sudech?

Zhruba v době, kdy se Sazka rozpadala jsem se dostal k několika lahvím Ryzlinku vlašského z roku 2008. Pamatují tedy Hušákovo kralování a určitě s nimi zamýšleli obveselovat někoho, kdo častěji chodí v obleku než já. Jedna láhev mě přišla na 300 korun s pomrkáváním, že jde o jedno z nejlepších moravských vín vůbec. To za zkoušku stojí ne?

Kolby Ryzlink vlašský 2008

Poměr cena výkon:  Víno působí jako člověk s vybranými způsoby: nikde netlačí na pilu. Je správně ovocné, správně kyselé, správně sladké. Dobře vyvážené.  A nepostrádá halo efekt - přivoníte a tušíte, že bude super, ochutnáte a nadchne vás. Pro mě má tedy všechny atributy velkého vína a cena tři stovky jsou skutečně rozumná cena.

Splněné očekávání: Tajně jsem si přál, že to bude patok (kvůli jeho Hušákovské minulosti), ale tihle chlapi ví, co je dobré. Od dražšího vlašáku očekávám vyváženou povahu, což tohle víno má, a specifickou chuť, která se hodně špatně popisuje, v podstatě do sebe absorbuje to nejlepší z moravských vín. I tu tenhle vlašák má.

Druhý den: Skutečně velmi velmi dobře odvedené víno, které snese srovnání se světě proslulými víny, to je dojem, který mi v hlavě zůstává.

Suché - sladké: Pocitově sladší, přesto suché.

Díky bohu za Moravu!

Po dvou týdnech intenzivního nasávání Řecka všemi smysly a neustálých pokusech objevit dobré krétské víno a rozumně drahé santorinské víno si člověk začne opět vážit Moravy.

Těch lehčích, ovocných, svěžích vín, u kterých nemáte pocit, že tam nějakému Řekovi ujela ruka s pytlem cukru, plete si víno a portské a nebo, že se v tom víně snad vymydlil (retsina).

Sáhnu proto tento týden po mých moravských klenotech.

Boutari Kretikos - Když už něco krétského v láhvi

Pokud se rádi napijete místního vína, na Krétě budete nutně zmatení. Super místní “house wine” dostanete za pár šlupek v každé oprýskané restauraci. Když si ale zajdete do obchodu pro nějakou láhev, padnete. Většinou se ani nedají pít!

zdroj fotky: vivino.com

Je to záhada. Po lehkém nekomplikovaném “house wine” se na Krétě umlátíte. Láhve z obchodu umlátí zase vás. Jsou nezvládnuté. Když už nesáhnete po retsině (někomu tohle jakoby zkvašené víno ale chutná), tak zaručeně dostane do ruky podivné červené, které je spíš portské nebo hnusně kyselé bílé víno.

V náznacích se sem tam dočtete, že krétská vinařská kultura dlouho své produkty nelahvovala. Ale teď už vína umí lahvovat. Informaci, že většina lahvovaných vín je k nepochopení hnusná, se taktně zamlčuje.

Čestnou výjimkou a sázkou na jistotu je vinařství Boutari, jedno z největších v celém Řecku. Jejich bílé krétské Kretikos, je lehké, lahodně jemné víno. Není moc silné, takže se klidně dá pít kdykoliv přes den i na sluníčku. Prostě závan obchodního ducha a profesionality, tam, kde to ostatní patlají doma na koleni.

Boutari Kretikos

Poměr cena výkon: Pohybuje se kolem šesti eur. Můžete mít i chuť sáhnout po dražších, a užít si to, když už jste v Řecku, ale věřte, že tohle víno má lepší poměr cena výkon, než cokoliv jiného na co jsem na Krétě narazil v obchodech. Je to srovnatelně fajn víno jako místní “house wine”.

Splněné očekávání: Nečekejte od Krétského vína nějaký bombastický degustační zážitek. V Řecku spíše budete rádi, když vám během pití a po pití zůstane dobrá nálada.

Druhý den: Vždycky se k němu rád vrátím, když jsem na Krétě.

Suché - sladké: Spíše sušší. Ovocnější.

Řecko: Kupovat levnější víno? Fifty Fifty

Ceny na řeckém ostrově Santorini nesmyslně rostou výše než arabské mrakodrapy. Co si s tím počít, když si chcete dát víno? Odpověď přináší víno Fifty Fifty, které najdete v tamních obchodech jako jedno z nejlevnějších od místních vinařů (8,80 eur!).

Než ale prozradím, co mi víno poradilo na moji otázku, je potřeba se ještě k santorinské vinařské kultuře zmínit o pár doplňujících informací.

Tenhle sopečný ostrov dává jedny z nejzajímavějších vín, jaké jsem v Řecku pil. A snad nikde jinde na tom nemá takový vliv prostředí a způsob, jakým se pěstuje. Vinaři o tom mluví souhrnně jako o “Terroir”.

Právě způsobem, jakým se o víno starají na Santorini je… přinejmenším neobvyklý. Révu nepěstují v řadách na úhledných vinicích. Místo toho se válí na zemí v prachu a kamenní v jakýchsi vírech či chuchvalcích. Když se rozhlédnete po bordelu kolem, máte skoro chuť procedit, že to je pro místní typické. Nestarat se. Nechat to být.

Docela jsem byl na tento způsob pěstování zvědavý. Všiml jsem si, že hrozny jsou v chuchvalcích většinou kryté pod listím ve středu. Slunce na ně nepraží přímo. Jsou chráněné a zároveň hezky v teple jako v nějakém bizarním hnízdečku.

Dává to asi charakteristickou chuť místních vín. A ve výsledku se odráží rozhodně i půda - tedy lávové kamenní, které na první pohled vypadá, že se tam nemůže ujmout vůbec nic.

Vzniká tak víno s hodně sytou žlutou až oranžovou barvou. A chutná, jako když láva kvete. Fascinující. Není super kyselé a zemité jako Chablis, ale tu mineralitu, půdu ve které vyrůstalo, nezapře.

Zpátky k Fifty Fifty. Všechny ty atributy lávového vína má i tato láhev. Ale tak nějak bez ladu a skladu, rozháraně. Chvilku je víno kyselé, pak zemité, pak sladké, pak alkohol. Je to jako když se hraje krásná symfonie, ale nástroje jsou divně přeházené. V celku je tam vše, co má být, ale chybí tomu harmonie.

Takže když už jste na předraženém ostrově, tak si spíš kupte něco minimálně ve střední cenové hranici. Což na Santorini znamenalo zaplatit tak 12 euro za lahev v obchodě. Aspoň máte jistotu, že to nebude víno od nějakého nekňuby.

50-50 Canava Petros M. Nomikos

Poměr cena výkon: Je sice levnější, měřeno tamními podmínkami, ale někdy se šetřit nevyplácí. Koupili byste si knížku jen proto, že je levná? Tohle je stejný případ.

Splněné očekávání: Barevně bylo krásně hutně žluté. Chuť se ale podobala obrázkům nakresleným vodovkami na základce. Všechno se to tak divně bez ladu a skladu slilo.

Druhý den: Šel jsem si pro pořádné víno.

Suché - sladké: Spíše sušší. Štiplavě.

Co mě naučila Kréta a Santorini

Z kolébky antické kultury jsem si jako suvenýr dovezl dva vinařské kontrasty. A chtěl bych se s Vámi o ně tento týden podělit.

Místo původu. Skutečně může s vínem udělat velké věci. Kréta se svými horami, rozlehlostí a vnitrozemským charakterem dává úplně jiná vína, než malý ostrůvek Santorini, kde révu pořád ofukuje moře, a co víc, pěstuje se v chomáčích pěkně u země. Aby se ještě víc vyhřála u rozpálených lávových kamenů.

A druhá zkušenost? Že někdy se skutečně nevyplácí šetřit. A víno za devět eur je radikálně horší než podobné za dvanáct.

Jemně ovocné plážové osvěžení

Thira s červeným

Dávat si skleničku na okraji sopky je vždycky zážitek.

Santorini přístavní

Hned, jak jsme lod´ dorazili ke břehu Santorini, tak jsme skákli na jednu skleničku. Z mého pohledu je místni víno daleko zajímavejši než to z Kréty. Citíte z něho vulkán.

Řecké dny

Po třech urputných dnech, kdy jsem sváděl souboj s Wi-Fi na Krétě, kde nám ostatně neustále tvrdili, že internet funguje, jen to máme zkoušet, konečně píšu až z dalšího řeckého ostrova Santorini.

Tento a příští týden zde budu vychutnávat místní vína a fotkou a pár slovy to zdokumenutuji.

Týden dvou mistrů: Boturův Merlot

Merlot představuje light verzi Cabernetu Sauvignon. Chutná podobně, dozrává dřív a má méně kyselin a tříslovin. Dá se tedy dříve vypít. Co s tímto materiálem udělal um Botura?

Moje cesta k vínům byla hodně vytyčená lahvemi od Merlotu. Hrozně mě zklamalo, když jsem se časem dozvěděl, že Merlot není v očích vinařů nejušlechtilejší odrůda, ale spíš druhá cenová, která má příjemné vlastnosti, kvůli kterým se objevuje ve většině dobrých cuveé.

A těmi příjemnými vlastnostmi myslím chuť. Merlot si umí pohrát s vaším jazykem, i patrem, prohnat vaše chuťové pohárky a vybičovat je v požitek. Je to intenzivní, plná a snad až agresivní chuť. Naopak Merlotu schází trvanlivost a časem se spíš kvalitativně zhoršuje než zlepšuje.

Když jsem otevíral Merlot od Botura, měl jsem jednu obavu. Aby to nechutnalo jako Merlot z asijských večer. Nevím proč, ale vždycky tam mají vína zatuchlé a bez energie. Tváří se honosně a… a nic. Jako když zapálíte petardu a čekáte ohňostroj a ona jen jednou prskne.

Boturův Merlot mě ale překvapil. Byl extrémní. Výrazná chuť Merlotu, opět perlení na jazyku, podobně jako u Cabernetu Sauvignonu, o kterém jsem psal dříve.

Víno ze začátku řezalo, útočilo ostrostí, postupně, jak jsem si zvykal, tak jsem si mohl užívat jiné ne tak ukřičené chutě. Nejsem si schopen vybavit, jestli jsem podobný Merlot pil. Bavil mě.

Víc jak Lena od Valihracha.

Merlot, Botur, 2009

Poměr cena výkon: Raketa za cenu papírového letadálka. 150 Kč.

Splněné očekávání: Silné červnené, popravdě od Merlotu jsem čekal méně. Pozitivně překvapený.

Druhý den: Nerad bych lahev pil do dna sám. Naštěstí jsem nemusel. Zaručuji, že si budete pamatovat jeho sílu.

Suché - sladké: Suší ale rozumně.