Kyselá Morava a suché Alsasko

Moravská vína se dají v jednom ohledu srovnávat s Alsaskem. Jen blázen by od nich očekával jižanskou hutnost a sílu. Většinou hned víte, že v ruce držíte suché, osvěžující víno. Kyselost, která zajiskří a vzpruží.

Dávám stranou slámová vína a různé další slaďáky. I jižní Morava je poměrně vysoko na sever a přestože si tamní vinaři myslí, že umí bezvadně vyrábět z jakékoliv odrůdy, tak se zde přirozeně daří těm odrůdám, které nepotřebují tolik slunce, dozrávají dřív a aby byly kvalitní, tak je u nich důležitý poměr kyselin.

V tom si může Morava a Alsasko plácnout. Rozdíl je v tom, že Alsasko tenhle fakt přijalo a vyrábí jen suchá bílá vína. Liší se ale i kyselost vín z obou oblastí. Od Moravy očekávejte, jak s oblibou vyzdvihují různí šoumeni při degustacích, výraznou kyselinku. Čím vlastně říkají, že víno je kyselé, protože hrozny zcela nedozrály a obsahovali ještě dost kyseliny.

U Alsaska jsou vína suchá až do morku, ale přitom harmonické. Jak to dělají? Nechají vykvasit všechen cukr. Víno není kyselé, ale suché. 

Alsasko je vůbec hodně zajímavý kraj, o který se historicky neustále přetahovali Francouzi a Němci. Aktuálně jde o francouzský vinařský region, který pěstuje převážně německé odrůdy, které stáčí do vysokých štíhlých nazelenalých láhví stejně jako v Německu. Alsaská vína jsou proto super suchá, máte z nich na puse podobný pocit, jako když jste museli na základce psát křídou na tabuli a pak jste si neskočili opláchnout ruce. Bizarní na tom je, že to je úžasné! Výsledný efekt je totiž takový, že následně do téhle stahující suchosti vystřelí úplně božský a intenzivní vjem. Třeba krásný chuť jahod. 

Riesling, Domaine Henry Fuchs et Fils, 2012

Vůně mírná, kyselkavá, ale když ji dáte šanci, ucítíte jahody. Přesně stejným způsobem i chutná. Minerální, vápenitá chuť a opět jahody. A jedeme dál. Je to jako několika patrový dům, kde co patro, to chuťové vjemy.

Poměr cena výkon: Alsasko je stále ještě podhodnocený kraj. Za necelé tři stovky se tak dostanete ke skutečně elitnímu víno. Jenom musíte přijít na chuť hodně suchému vínu.

Splněné očekávání: Pro mě jahodová bomba!

Druhý den: Alsasko si budu muset ještě pořádně prochutnat.

Suché - sladké: Suché.

Zweigletrebe, Šlechtitelská stanice vinařská - Floriánek, 2013

Jde o víno s nákupní cenou kolem stokoruny. Co za to dostanete? Trochu kyselejší víno, z hroznů, které nedosáhly takové zralosti, aby se mohli pochlubit pozdním sběrem. Výsledek je, že kyselost překrývá vše ostatní. Ale Zweigletrebe je odrůda, které moravské podmínky svědčí a stále je to příjemné, lehké víno, které úplně bez problémů jde pít na náladu, ale i k jídlu.

Rozdíl v suchosti obou vín je markantní. Alsaské je nejdříve kyselé a pak se najednou rozprostře krajina, když vyjdete z lesa. Moravské víno je kyselé od začátku do konce, ale stejně tak cítíte od začátku do konce i další složky.

Poměr cena výkon: Šlechtitelské stanice patří mezi mé top oblíbené moravské vinařství. Z jejich vín lze cítit, že se skutečně snaží. Není to láhev, kterou někde projedou pásem a pak ho vyexpedují. Vždycky tam cítím, že to víno není strojová výroba a má nějakou myšlenku.

Splněné očekávání: Základní víno, které potěší a neudolá vás. Kdo čeká víc, bude zklamaný, kdo pije třeba sudová vína, bude příjemně překvapený.

Druhý den: Potvzeno. Šlechtitelská stanice je jistota.

Suché - sladké: Suché až kyselé.

Dvě verze muškátu

Od Muškátu máte dostat přesně to, co název slibuje. Každé přivonění ke skleničce správného muškátu by mělo znamenat intenzivní šťavnatý a květinový zážitek. Tohle víno je o vůni, která je vyhnaná na nejvyšší metu a samotná chuťová stránka je už jen jakýsi komparz.

Ve vinotékách a restauracích vládne Muškát moravský, jde o odrůdu zkříženou ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích na Moravě. A určitě u nás narazíte i na původní Muškát Ottonel, který posloužil pro křížení toho moravského, takže je to vlastně geneticky jeho rodič.

Za hranicemi ale panuje trochu džungle se spoustou nalíčených pastí. Někdy tak důvěrně známý voňavý muškát může znamenat super sladké víno, jindy kyselé. Já jsem jednou šlápl na totální minu v podobě Muscadet, což je francouzské víno, kupodivu vyráběné z odrůdy Melon de Bourgogne. Všichni se těšili na voňavý zázrak a dostali totálně suché, extrémně kyselé víno, které stahovalo krky hůř než poslední knoflík u košile.

Pokud byste ale měli váhat mezi Muškátem moravským a Muškátem Ottonel, tak od prvního jmenovaného byste měli chtít super navoněné víno, kde na chuti skutečně zas tak tolik nezáleží. Je to typicky letní záležitost. Vinaři s oblibou na etikety dávají smyslnější “jemné v chuti”, ale ve skutečnosti jde čistě o stočenou vůni, která by neměla v krku nikde váznout ani zbytečně zatěžovat přemýšlením, jestli jde o dobré nebo špatné víno. Výrobně je s Muškátem moravským ten problém, že často nemá příliš mnoho kyselin, takže víno je ploché, nevýrazné či úplně nijaké.

Vedle toho Muškát Ottonel už slibuje trochu sofistikovanější chuťový zážitek. Jeho slabinou ale je, že často příliš přezraje a víno je pak výrazné, ale v závěru hořké.  

Muškát moravský, Réva Rakvice, Sluneční hodiny, 2011

Jsem velký fanda Révy Rakvice. Tohle vinařství má v Praze podnikovou prodejnu kousek od Anděla, kde prodávají vína za stejné ceny jako přímo v Rakvici. To je pro mě velký plus.

Zároveň si Réva Rakvice na nic nehraje. Není to eko bio vinařství řídící se podle cyklu měsíce a mají pro spotřebitele snad nejrozumnější cenovou politiku vůbec. Z devadesáti devíti procent koupíte víno z Rakvice přesně za tu cenu, kterou má.

To poslední procento nechávám náhodě, omylu, nějaké chybě, která může vzniknout spíše s vínem, než s jeho cenou. To byl bohužel úděl mnou zkoušeného Muškátu moravského. Čekal jsem intenzivní vůni. O tom a o ničem jiném tahle odrůda nemá být a bohužel jsem se nedočkal ani toho. Výsledek bylo hodně nevýrazné neutrální víno.

Poměr cena výkon: Za 120 korun dostane fádní nudu. Pokud se chcete opít, najdete levnější vína. Pokud si chcete užít raději sáhněte po něčem jiném.

Splněné očekávání: Promarněná příležitost. Prakticky nijaké víno v chuti i ve vůni.

Druhý den: Zklamání.

Suché - sladké: Sušší.

Muškát Ottonel, pozdní sběr, Vinařství Žůrek, 2013

Nevýraznost předchozího vína byla ještě markantnější v porovnání s Ottonelem. Parfémované a opulentní. Chuť sice opět sekunduje, ale už je znát, že jde o víno, kterému se věnovala mimořádná péče, kterou si ve větších Rakvicích nemůžou dovolit.

O Vinařství Žůrek jsem moc neslyšel, ani od nich nic nevypil, ale tenhle Muškát je velmi slušná vizitka.

Poměr cena výkon: Za 180 korun dostanete skutečně zajímavé víno, od malého moravského vinaře. Hřeje to kompletně u srdce. Dobré víno, za dobrou cenu a ještě k tomu dáváte vydělat rodinné firmě.

Splněné očekávání: Mohutná květinová vůně. Splněno. Dobrá chuť - příjemný bonus.

Druhý den: Na Žůrka se musím ještě podívat. Zdá se, že dělá dobré vína za dobré ceny.

Suché - sladké: Sušší.

Maňákova Frankovka a víno z čarodějinického vrchu

V rámci jarního úklidu jsem si dělal pořádky ve svých zásobách a vytipoval si vína, která bych měl vypít co nejdříve, protože jinak bych mohl jen hořce litovat, že jsem si jich nevšiml dříve.

Čestné místo mezi nimi zabírala Frankovka 2009 od slováckého vinaře Štěpána Maňáka. Těšil jsem se na ni hned z několika důvodů:

• Frankovka, jako odrůda, mě baví. Přál bych si, aby se naši vinaři soustředili na tyto místní odrůdy. A nebo, aby se soustředili na odrůdy, kterým se v jejich kraji daří. Zatím stále pěstují pestrou škálu odrůd a působí rozpačitě, asi jako, když ve stánku prodávají noviny a pečou pizzu.
  
  
• Rok 2009 byl na Moravě skoro legendární ročník.
  
  
• Štěpán Maňák. Tohoto vinaře mají pražské vinotéky rády. Nabízejí ho asi pro ty jeho rustikální etikety. Zároveň chlapík stejného jména mi kdysi pronajímal chatu horách. 
  
  
• Jde o víno zrající dlouho, 12 měsíců, v dubových sudech. Cenově se i proto pohybovalo kolem 350 korun, což je podle mě pro Moravské víno už znamení elitní kolekce.
  
  
  

Frankovka 2009, barrique, Vinařství Maňák

Na úvod jednu perlu. Díval jsem se na web pana Maňáka a zdá se, že se rozhodl Frankovku nedávat do barriqueu. Prostě tohle víno, co jsem pil, kdyby mě sebevíc bavilo, si už nikdy nedám, protože ho přestal vyrábět. Skoro by stálo za to se vinaře zeptat proč. Mě by to určitě zajímalo, protože Frankovka je super odrůda.

Právem ji můžeme brát za naší lokální. Sice podle dostupných údajů se nejvíce pěstuje v sousedním Rakousku, ale v závěsu jsme pak my. Tak jako tak, jde o odrůdu, které se daří právě v centrální Evropě. A co víc, Frankovka umí dávat neuvěřitelně zajímavá vína, ale stejně tak neuvěřitelně fádní. Hlavní výzvou pro vinaře, který s ní pracují, je fakt, že má hodně kyselin. Přesně proto jsou levné Frankovky téměř nepitelné kyselé vody. Proti kyselosti mimo jiné pomáhá i ležení vína v dubových sudech. Jsme zpátky u toho, proč pan Maňák Frankovku do sudu už nedává…

Na vínu ve výsledku bylo znát, že se mělo otevřít trochu dřív. Po skutečně impozantním prvním dojmu i druhém, víno ke konci trochu ztrácí dech. Když ho otevřete, máte pocit, že otevíráte kvalitní víno z Bordeaux. A jakmile se napijete, jste v tom utvrzení. Na slepém testu bych rozhodně netipoval, že jde o Frankovku ze Slovácka. Vínu dochází dech až v okamžiku, kdy si přivyknete té hutné a silné až marmeládové chuti. Najednou totiž prozřete, že za tím už není nic jiného ke zkoumání, k objevování. A to se u dobrého Bordeaux nestane.

Poměr cena výkon: Cena odpovídá dlouhému ležení v dubových sudech, které jsou drahé. Stejně tak je nákladné v nich nechávat víno 12 měsíců. S Frankovkou to udělalo divy, vyvezlo ji to do úplně jiné ligy, než je “odrůdovka z baru”. Přesto si myslím, že 350 korun jsou vinařovy velké oči. Ale spotřebitelskou volbou v tomto případě dotujete našince.

Splněné očekávání: Frankovku skoro nepoznáte. Velké víno z malé centrální Evropy!

Druhý den: Když čekáte kyselé a dostanete hutné. Na to budete vzpomínat.

Suché - sladké: Střed.

Hexenbichler, Cantina Tramin, 2013

Ukázka jak lze pracovat s lokální odrůdou. Znáte Trolínské? Já jsem o téhle odrůdě nikdy neslyšel. Říká se ji ale i Schiava nebo Vernatsch. Což už jsem jednou zaznamenal. Jde o starobylou odrůdu (což je ale i Frankovka!), která se pěstuje na německo-italském pomezí. Jméno Hexenbichler jen umocňuje lokálnost, protože odkazuje na takzvaný čarodějnický kopec z JIžního Tyrolska, z kterého pochází hrozny v stočené do této láhve.

Jde o velmi lehké, kyselkavé víno. Jeho úkolem není vás umlátit, ale jen zpříjemnit večer. Neustále si s vámi hraje jak s pingpongovým míčkem, kdy chvilku cítíte kyselinku a chvílku konejšivou harmonii.

Poměr cena výkon: Za 300 korun máte unikátní lokální víno, které dělá přednost z kyselinky. Na červené víno celkem nezvyklé.

Splněné očekávání: Co můžete očekávat od úplně neznáme odrůdy? Ale italský vinařský kraj, Alto Adige, prozrazoval, že půjde o lehčí víno, takže očekávání splněno.

Druhý den: Elegantní kyselinka.

Suché - sladké: Suché.

Delikátnost Rhôny

Údolí Rhôny patří k pěti nejznámějším francouzským regionům. A co je daleko lákavější, je fakt, že jen málokterý kraj nabízí tak dobrá vína za super cenu. Ne ve Francii, ale ve světě. A to už musí každému, koho vína baví, zvonit na poplach. Protože kolem Rhôny se jednoznačně musí dít zázraky.

Měl jsem pár svých osobních důvodů, proč se tomuhle regionu vyhýbat. Odrazoval mě například roztomilý veršík od Michala Tučného, který udělal z Châteauneuf-du-Pape vysněnou metu českého vinařského nebe. Stejně tak mě odrůdy, které kraji vévodí - Syrah a Grenache - nikdy příliš neoslovily. Jenomže to, jak s nimi kouzlí v jejich rodišti je čistá senzace. Jeden doušek a budete souhlasit, že doma je doma. I pro révu. Hájí se lokální suroviny v kuchyni. S révou je to podobné v tom smyslu, že není třeba hledat nějaké super věhlasné odrůdy a ty pěstovat jako divý (Chardonnay, Merlot, Cabernet), když někdy i stovky let prověřené místní odrůdy můžou být daleko zajímavější. Údolí Rhôny jasně dokládá, jak boží umí být Syrah. 

Základem vinařského regionu údolí Rhôny je stejnojmenná řeka, kolem které se táhnou vinice až ke středozemního moře. Jde o úzký ale dlouhý pás půdy. A protože Francouzi si obzvláště potrpí na svém terroiru (půda, klima, vinařská kultura, sklon svahu a další mraky faktorů), tak je tento vinařský region rozdělený na desítky apelací. Naštěstí pro každého, kdo nemá nutkavou potřebu si zapamatovávat desítky francouzských názvů, existuje jednoduché rozdělení na:

Severní Rhôna - tam, kde Syrah vládne

Jižní Rhôna - tam, kde se Greneche míchá s dalšími odrůdy na delikátní vína

Severní Rhôna

Sever je chladnější, panuje zde kontinentální klima. Podle všeho odtamtud pochází Syrah a je to také jediná červená réva, kterou tamní apelace povolují. Jsou zde ale i skvělá místní bílá vína.

Nejslavnější apelací zaměřenou na červená vína a tedy i vínem severu Côte Rôtie, roztomilý, sympatický název, za kterým se skrývají asi nejdražší vína z Rhôny. Prý stojí za to. Jde o Syrah pěstovaný na prudkých a téměř suchých svazích, který dává úžasně koncetrované víno. Do severní části patří i Crozes-Hermitage, o té více níže.

Crozes-Hermitage, Xavier Frouin pro M&S, 2012

Víno z apelace ze severní části, což znamená, že jde o Syrah, který se ale řízne odrůdami na bílé víno. Neskutečné, výbušné a plné víno, které mě osobně dostalo. Svojí intenzitou, svojí chutí a tím jak celkově působilo zajímavě. Barva až červeno černá. Hodně hutná a temná a neprostupná.

V chuti perfektně vyvážené víno. První, co ucítíte je náznak černých plodů. Já v tom poznával černý rybíz. Ale každý si najde v chuti něco jiného, o tom jsem přesvědčený. Každým doušek znamená zažít něco nového. Patří k těm vínům, které čím víc pijete, tím lépe chutná.

Strukturou je sametově jemné, ničím nedráždí ani jazyk ani patro. Tříslovina jsem skoro nevnímal.

Poměr cena výkon: V Marks & Spencer jsem tohle víno sehnal myslím za 200 korun. Za tuhle cenu dostanete skutečně super kvalitní zajímavé víno.

Splněné očekávání: Trochu jsem se bál, vína z  Marks & Spencer jsou vyráběné přímo pro tento obchod. Což má své úskalí. Ale výsledek byl delikátní!

Druhý den: Chci další lahev!

Suché - sladké: Šťavnaté ale suché.

Jižní Rhôna

Jih si užívá středozemní klima, tamní vinaři upřednostňují Grenache před Syrahem. V jižních apelacích se vína většinou míchají z více odrůd. Zejména z Grenache, Syrah, Mourvèdre, Carignan a Cinsault. Třeba v opěvovaném (doslova, že jo Míšo!) Châteauneuf-du-Pape může být přes deset různých odrůd. Což už je trochu kuriozita. Název v sobě skrývá vzpomínku na 14. století, kdy v nedalekém Avignonu sídlil v této historické etapě Papež. A pak že po alkoholu člověk jen hloupne.

Côtes du Rhône Villages, Famillie Perrin, 2012

Víno z jižní části. Konkrétně u toho vína stále převládá Syrah nad Grenache. Jemný, sametový, daleko více pohodový nápoj, než severnější příbuzný. Neskutečně klidné a harmonické víno, které vyladí večer na správnou vlnu.

V chuti jdou více cítit rozinky a svěžejší ovoce než černý rybíz. Někdo v něm ale cítí i mentol a tóny balsamica. Já evidentně nemám ještě tak vytříbené chuťové buňky.

Poměr cena výkon: Za 260 korun jde stále o velké víno za dobrou cenu.

Splněné očekávání: Jemnější, milejší verze, pro ty kterým výbušná, plnější vína ze severu tolik nevyhovují. Já čekal ještě plnější víno než to ze severu, takže jsem byl překvapený. To nebudu zastírat.

Druhý den: Poohlédnu se po další láhvi.

Suché - sladké: Šťavnaté.