Super citlivé Rulandským modrým

Rulandské modré představuje životní výzvu pro každého vinaře. Hodně lidí tvrdí, že existuje jen jedno místo na planetě, kde tahle réva prospívá - v Burgundsku, kde se z ní vyrábí nejdražší červená vína.

Právě v Burgundsku, tam se skvěle snoubí vhodné počasí, s dalšími přírodními podmínkami, jako je složení půdy, sklon vinohradů, dostatek světla, správná teplota i závlaha nebo nadmořská výšky i poloha od rovníku. Jde o dlouhý výčet všeho možného, co dělá z toho červeného vína luxusní záležitost, kterou chce pít celý svět.

Rulandské modré je tak bizarně citlivá odrůda, že jen nepatrná změna složení půdy či sklonu svahu, znamená rozdíl mezi vínem, který se prodává za desítky dolarů a vínem, který se prodává za tisíce dolarů. Nepřeháním ani trochu. Některé nejlepší vinice v Burgundsku přímo sousedí s těmi, po kterých neštěkne ani pes. Přitom nejde přesně říct, co této Rulandě sedí nejvíc, přestože se udělaly detailní sondy půdy v celém Burgundsku. Nejde této odrůdě uměle vytvořit ideální prostředí.

Právě proto je Rulandské modré takovou výzvou pro každého vinaře s ambicí. Bez debat je to víno králů. Asi nikoho nepřekvapí, že ho do našich končin dovezl z Francie Karel IV. I on měl ambice pěstovat doma nejlepší červené víno. Někoho může mást, že Rulandské modré někdy i tuzemští vinaři označují jako Pinot noir, což je francouzský název, který ale přebrala většina zemí. K nám ho ale kdysi dávnou dovážel kupec Ruland a vínu to jaksi zůstalo.

S historkou o Karlu IV. je ten problém, že kde kdo má pocit, že Rulandské modré je nějaká naše výsadní odrůda. Ani náhodou… Moc se jí tu nedaří. A zatímco jinde ve světě se drží toho, že vyrábí co se daří, tak u nás se pěstuje prostě všechno, jako důkaz toho, že se před ničím nezalekneme. Takže ta naše poctivá Rulanda, nad kterou se kde kdo rozplývá, nejde moc srovnávat s burgundským. Bohužel.

Vyzkoušel jsem hned dvě moravské vinařství, od kterých jsem doma měl Rulandu a obě odvedli solidní práci, ale kdyby se bývali soustředili na odrůdy, kterým se u nás daří, udělali by lépe...

Zuby si na Rulandském modrém vylámal i můj oblíbenec Botur, který jinak moravské červené zvládá celkem s grácií. A ještě hůř dopadl doc. Ing. Miloš Michlovský, DrSc z Vinselektu Michlovský. Sice se specialuzuje i s tíhou všech svých titulů na vysokou kvalitu, ale tohle je hodně zadýchaný soutěžící.

Rulandské modré, pozdní sběr, Vinselekt Michlovský, 2011

Vinselekt na mě nikdy nepůsobil nějak zvlášť sympaticky, podotýkám rovnou. Stačí si pročíst jejich web. Je to ukázka toho jak by neměly vypadat stránky, které vás chtějí nalákat na víno. Egocentrické věty jako “Firma Doc. Ing. Miloše Michlovského, DrSc. završuje pěstování révy vinné produkcí vín nejvyšších jakostních stupňů.” prostě nenaladí k příjemnému večeru. Jméno pana Michlovského je doslova obehnáno hradbou titulů při každé zmínce a celé stránky působí jako nějaké akademické pojednání. Pro mě jako konzumenta zbytečné a nabubřelé. Nechci, aby na mě někdo dělal dojem svojí akademickou kariérou, ale vínem.

Jeho Rulandské modré má nádech kořenitosti, tak jako správné Rulandské má mít. Rulanda není obecně snobské víno svojí uhlazeností, ale právě svojí vervou a divokostí. A právě to chybí obou mnou testovaným vínům. Buď to ani ve Vinselektu nepřišli, což pochybuji, určitě mají lépe napito než já, nebo to prostě ze zdejší suroviny nedokázali vyrobit. Výsledku tak chybí živost a vlastně všechno, proč Rulanda vyčnívá nad všemi ostatními. Víno je ploché, takže v něm neobjevíte žádné nové schované chutě, ke kterým se musíte propít. Působí ve vůni mocně a v chuti jemně, ale celé je to takové plánované. Takže výsledkem je víno, které lze označit jako lahodné, chutné, ale vlastně zároveň nudné, už během první láhve ho budete mít prokouklé a budete ho mít dost.

Poměr cena výkon: Chtěl bych za zhruba dvě stě korun více.

Splněné očekávání: Zklamaní asi nebudete, ale je to takové české rizoto.

Druhý den: Na všední popíjení stačí, ale není to vlastně pro víno s ambicemi urážka?

Suché - sladké: Pocitově sladší, přesto suché.

 

Rulandské modré, pozdní sběr, Vinařství Botur, 2010

Ani můj oblíbec Botur mě příliš nenadchnul. Hlavě jsem prokouknul jeho trik. Když neví, jak víno ozvlášnit, vyvolat u konzumenta pocit divokosti, nechá ho trochu properlit. Najednou je víno tajemné a láká k objevování. Tenhle fígl mě bavil u Cabernetu, ale u Rulandského mě to vlastně až otravovalo. Proč by měl dělat vinař, který skupuje hrozny a nepěstuje je, vyrábět právě Rulandské? Snad jen kvůli ješitnosti, že i tohle dokáže. Ale pak nevidím důvod proč bych to já měl pít, mě jeho ješitnost nezajímá, já chci dobré víno.

Poměr cena výkon: Za sto třicet korun, za které jsem to sehnal, nejde o drahé víno, ale jen z principu mi přijde předražené, protože se nemyslí na zákazníka, ale jen na své ego.

Splněné očekávání: Není to špatné víno, ale je to takové načančané - našlehaný průměr.

Druhý den: Jak je properlené, tak to není ani na každodenní pití. Je to spíš taková zajímavost.

Suché - sladké: Suché.