Zlepšete si propršené červnové dny italským červeným

Takhle hnusné červnové víkendy vážně nepamatuji. Posledně se mi podařilo roztopit gril několik minut před vydatnou přeháňkou a tak místo slunečních brýlí a svěžího bílého vína přišla řada na bundu s pláštěnkou a červené víno, které zahřeje.

Hnusný červen je celkem dobrý důvod vytáhnout dobré červené.Už delší dobu slýchám zmínky, že pokud jde o poměr ceny s kvalitou, tak zapomenuté nejjižnější regiony Itálie jsou senzační volbou. Je pravda, že například Nero d´Avola z jihu Itálie je bezvadné víno. Kdybych pořád nehledal něco nového a ještě zajímavějšího, klidně bych dokázal vypít desítky litrů. Je to víno, které seženete snad v každém průměrném obchodě s cenovkou mírně nad sto korunami a je fantastické.

Jak si ale stojí jih Itálii, pokud chcete něco víc, než pohodlné víno? Pokud už jste ochotni si připlatit a chcete nezapomenutelný zážitek? V takovém případě totiž většina lidí spíše sáhne po italském z Toskánska nebo po Piemontu.

Já jsem celkem blázen do Chianty, vždycky mám doma alespoň jednu láhev tohoto toskánského blaha. Proto jsem se rozhodl italský jih poměřit právě s Chianty.

Chianty Reserve, edice Poggio Ai Falchi, Fattoria Pogni, 2009

Chianty, kterému vinař naděli přídomek “Reserve”, má už být echt víno. Je to poměrně jednoduché dělení pro lidi, kteří zas tak daleko nepronikli do tajů regionu Chianty a nevyznají se v jednotlivých specifikách a nerozlišují vína podle jednotlivých vinařů. Vedle obyčejného Chianty, kterého se produkuje neskutečné množství v různé kvalitě, rezerva značí, že si s ní dal výrobce práci. Déle leží v sudech, déle se maceruje a na jeden hektar vinice se vypěstuje méně hroznů, které jsou díky tomu intenzivnější.

Konkrétně výrobce Fattoria Pogni se na internetu prezentuje jako farma zaměřená na kvalitu a lokální produkty. Přitom plusový bod je u italských výrobců vína už jen to, že mají webové stránky, dva plusové body pokud jsou v angličtině, v takovém případě už přemýšlí skutečně nad kvalitou a nesekají hektolitry pro řetězce.

Edice Poggio Ai Falchi je pak jakousi vlajkovou lodí této farmy. Jde tedy o Chianty od menšího výrobce a za touhle lahví si fakt stojí. Výsledkem je lehké načechrané víno s typickou třešňovou dochutí. Na Chianty, které klidně má i 14 procent alkoholu, je přitom s 12,5 procenty vlastně dětské pitíčko.

Poměr cena výkon: Za necelé tři stovky jsem tohle víno získal v pražské vinárně Flavours wine&deli. Výsledek mě potěšil a to jsem na Chianty celkem pes. Bylo lehčí než jsem čekal, ale skvěle se pilo. Čím víc jsem ho vypil, tím víc mě bavilo. To na vínech zbožňuji.

Splněné očekávání: Kdo má rád poctivé Chianty a jde mu především o višňové nebo třešňové tóny, tak bude nadšený.

Druhý den: Zaujala mě ta lehkost.

Suché - sladké: Sušší.

Liber Pater Círo Rosso, Ippolito 1845

Jde o víno z pomyslného palce italské boty. Region Kalábrie těsně sousedí se Sicilií. Z Toskánska je to tedy pěkný kus cesty a to hlavně na jih. Liber Pater, latinsky Svobodný otec, je víno, které se vyrábí z tamní lokální odrůdy Gaglioppo. Pokud jste o téhle révě nikdy neslyšeli, nic si z toho nedělejte. Itálie je pověstná desítkami tamních odrůd, které se nikde jinde nepěstují. Gaglioppo je prý starověká odrůda a v Kalíbrii ji považují za svojí. Nejlépe prý reflektuje tamní sílu země a krajiny. Jde o silné, hutné zemité víno. Je to pravý opak toskánského vína. Má až nahořklé zemité tóny, podobné hořké čokoládě, v kterých objevíte i další vůně. Je to zážitek, který dostane vyznavače kávy bez cukru, nebo hořkého piva.

Na rozdíl od jihoamerických vín není tak intenzivně ovocné. Je to skutečně něco trochu jiného a podle mého odhadu nejvíce sedne těm, kteří mají rádi vína ze Španělska.

Poměr cena výkon: Víno kolem čtyř stovek, které má své opodstatnění. Je to další zastávka pro věčné hledače nových chutí, potěší i milovníky nahořklosti a každého a stejně tak ty co mají rádi jižanský hutnější vína.

Splněné očekávání: Po menší analýze, kdy jsem si sčítal pro a proti, musím uznat že jde o velké, zajímavé víno.

Druhý den: Míchat nedoporučuji. Ani s Chianty:)

Suché - sladké: Sušší až nahořklé.

Bublinky, které za ty peníze stojí

Den po své první “Champagne party” jsem se probudil s nejhorší kocovinou svého života, v práci mi písmenka na klávesnici mi před očima tančila a můj žaludek dělal judistické chvaty. Zaříkával jsem se, že se k tomu šumivému jedu už nikdy nepřiblížím.

Zpětně připouštím, že jsem udělal několik zásadních chyb. Zjistil jsme, že:

1. Opíjet se šumivým vínem je velmi špatný nápad. Zní to stylově, dopadá to tragicky.
2. Šetřit na bublinkách je o zdraví. Bohemka je sice národní kult, ale taky děsný bolehlav.
3. Sladké šumivé vína jsou vlastně přecukrované limonády s alkoholem. To nemůže dopadnou dobře…

Po delší odmlce jsem se k šumivému vínu přeci jenom vrátil. Má své místo na oslavách, výročích a všude tam, kde chcete podtrhnout význam okamžiku. I obyčejná středa na gauči se zapnutou televizí se stane nezapomenutelná se sklenkou bublinek.

Šumivé víno má mnoho podob. Vrchol patří vínům z francouzské oblasti Champagne. Tamní složení půdy, klima, odrůdy révy (Chardonnay, Rulandské modré, Pinot Meunier) i postupy dávají vínu punc božskosti. Jde jako vždy, když se hodnotí víno, o nejlepší poměr kyselinek, alkoholu, sladkosti a také bublinek. A výsledkem je luxusní záležitost, za kterou zaplatíte velké částky. Champagnské seženete od cca 500 korun. Za tuhle cenu dostanete víno, které je z hroznů sesbíraných z různých let a z různých koutů Champagnského tak, aby jeho chuť byla pořád stejná, jedno který rok se dělá. Ve světě tichého vína je to vlastně patok, naopak tomu je u bublinek. Jde o velmi dobrou vinařskou práci. Dobře vyladěné víno s jemnými bublinkami, které nejsou agresivní, ale příjemné.

Osobně si nemyslím, že je velký rozdíl mezi Champagnským od nějakého drobnějšího vinaře, které se pohybují právě kolem 500 korun a od slavných značek jako je Moët & Chandon nebo Veuve Clicquot, které přitom začínají 900 korunách. Rozdíl ovšem bude u ročníkových vín, které jsou jen z konkrétního roku či dokonce z oblastí. Značky, za kterými je větší kapitál totiž dokázaly skoupit ty nejzajímavější viniční tratě. Moc ročníkových champagnských jsem ale nevypil, takže zatím neumí srovnávat na základě své zkušenosti. Tahle vína se totiž pohybují klidně i od 2000 korun dále.

O úroveň níž najdete jakékoliv jiná šumivá vína, která jsou vyráběna stejnou metodou jako Champagnské, která se někdy označuje jako méthode champenoise, nebo jako méthode traditionnelle. Víno není z oblasti Champange, takže se tak nesmí jmenovat, ale jinak se mu věnuje stejná péče. Ve Francii se takovým vínům říká Crémant. Třeba Crémant z Alsaska je neuvěřitelně chytrá volba. Za poloviční i třetinovou cenu dostanete víno srovnatelné s Champangským. Slavný je i Crémant z Burgundska, co jsem já měl možnost ochutnat, tak Alsasko u mě vyhrálo.

Na stejné úrovni i když ještě levnější je španělská Cava. Šumivé víno z Katelánska má mnoho z pravého Champagnského a přitom ho seženete za 200 korun, čímž jsme prakticky na ceně Bohemky s tím, rozdílem, že máte daleko pracnější kvalitnější a chutnější víno. Kdo má jen trošku rád víno a nemá ho jen jako prostředek k ožrání, tomu bude blíže Cava než klasická Bohemka, která se nedělá klasickou metodou a místo toho se uměle sytí.

Někdy také dochází k vášnivým diskuzím o tom z jakých skleniček se mají šumivá vína pít. Jestli z širokých, které jsme podědili po prarodičích, nebo v úzkých, kterým se říká flétna. Ve výsledku je to úplně jedno. V úzké skleničce můžete obdivovat jak víno perlí v široké zase poslouchat jak šumí. Správná sklenice je ale důležitá vůni vína a ta se u šumivých vín moc neřeší.

Crémant d´ Alsace, brut, Alsace

Asi jeden z nejhezčích zážitků letošního roku. Víno je hodně světlé barvy, s tóny spíše dozlata než do zelenkava. Je velmi suché, ale skvěle ladí s perlivostí, která je tak intenzivní, že máte pocit, jakoby vám v puse víno pěnilo. Není to ale žádný agesivní coca-colové štípání, je to příjemné bublání. Americký Forbes tohle víno vyhlásil v roce 2012 za chytrou silvestrovskou volbu. Potvrzuji!

Poměr cena výkon: Za tři stovky velká letní radost, lepší než většina pravých Champagnských, které jsem pil.

Splněné očekávání: Daleko zajímavější než například Crémant z Burgundska, ten mi přišel až příliš kyselí.

Druhý den: To perlení vína mám v paměti jako měřítko pro další bublinky.

Suché - sladké: Suché.

Champagne, brut, Etienne Dumont

Neročníkové klasické Champagnské, které má své velké kouzlo. Narozdíl od známých značek, nechutná tak vykalkulovaně. Konkrétně tohle mělo trochu až žampionový tón, které se ze slavných vín objevuje hlavně u Bolingeru, které pije James Bond a které stojí odhadem tak dvojnásobně než tahle lahev. Pro toho, kdo chce zkusit něco jiného, je tohle dobrá volba.

Poměr cena výkon: Za 650 korun skvělé Champagnské, ale stejně tak se může pro někoho stát zklamáním, přeci jenom žampiony nejsou zrovna tón, který byste od drahého vína čekali, že jo… Takže je to spíš pro lidi, kteří už nějaké to Champagnské vypili a umí změnu docenit.

Splněné očekávání: Vůbec jsem nečekal, že tohle vinařství vykročí z mainstreamu. Je to zajímavá zkušenost, ale víc mě bavil Crémant se svojí perlivostí.

Druhý den: Správně hořké, takový Aperol, který není třeba míchat.

Suché - sladké: Suché.

Nekonečné varinaty Rulandského šedého

Všude doma a zároveň nikde. Takový pocit mám právě z Rulandského šedého. Je to povědomé jméno, které už zazvonilo v hrdle kde komu. Zjistit, odkud odrůdu koupit, abyste měli jistotu, že si odnášíte v ruce vyšperkované víno, je ale mnohem složitější.

Tak například běžně se má za to, že Rulandské šedé pravděpodobně pochází z Francie a je to dílo náhodné mutace Rulandského modrého. Co se týče původu různé révy, často se setkáte se slůvkem pravděpodobně… Zvláštní je, že dlouhou tradici má šedá Rulanda v Maďarsku a už jsem zachytil i příběh, že pochází právě odtud.

Další domov ale Rulandské šedé našlo i v Itálii a Německu. Zajímavé jsou tak Rulandy z Alsaska, Německa, severu Itálie i Maďarska.

Mít spoustu domovů nikdy nedělá dobrotu. Ve Francii odrůda slyší na jméno Pinot Gris, v Itálii pak na Pinot Grigio, v Česku na Rulandské šedé. A kolik názvů tolik i názorů na to, jak by mělo výsledné víno chutnat.

Osobně, protože mám rád sušší vína s minerály, mě baví alsaský recept, kde je víno suché, má výraznou kyselinu a v pozadí příjemný ovocný, nejčastěji jahodový nádech. Jde ale o mistrovství ve vyvažování. Stačí to jen trochu přehnat a je z toho kyselí patok. Italské Pinot Gris jsem svého času měl za jistou volbu svěžího ovocného vína a u moravských vín jsem si nebyl nikdy jistý s tím, co si odnesu. Bude to sladký jako med s vodou, nebo nedozrálé jablko? Nebo něco, cokoliv jiného?

Na víkend jsem si proto vzal dvě moravské šedé Rulandy, jestli si potvrdím, že budou každá úplně jiná… a víte co? Byly.

Rulandské šedé, jakostní víno odrůdové, Vinařství Vaďura, 2013

Na tohle mini vinařství narazíte jen velmi těžko. V žádných supermarketech ho neobjevíte a ve vinotékách taky jen těžko. Přesto mají dvě své prodejny, jednu v Praze a druhou v Uherském Hradišti. Snaží se dělat příjemně pitelné, odrůdově čisté víno. Tečka. A jejich Rulandské šedé přesně takové je. Nehraje si na stonásobně oceněného generála a víno století. Cíl, které si vinařství stanovilo se jim sympaticky daří plnit. Rulanda působí dojmem dobře zvládnuté práce, která někoho bavila dělat.

Poměr cena výkon: Hned po otevření na vás dýchne Morava, sklípek, pohoda a hlášky typu: “Neřeš to!” Není to žádné velké škrobené víno, které má ambice bourat rekordy, ale je krásné. Pokud jste už utahaný ze všech superlativ a ambicí a chcete trochu pohody, tak tohle v dobrém slova smyslu prosté víno oceníte a má svojí vysokou hodnotu.

Splněné očekávání: Velmi potěšilo. Víno bylo sušší, ale s typickou moravskou dochutí alkoholu a medu, líp mě nenapadlo to popsat.

Druhý den: Vaďuru rád prozkoumám, jestli dělá univerzálně prostá vína a jednotlivé odrůdy se od sebe v chuti moc neliší, nebo jestli skutečně dokáže dělat dobrá vína a držet přitom jejich odrůdové charakteristiky.

Suché - sladké: Sušší.

Rulandské šedé, pozdní sběr, sur lie, Hrabal, 2012

Vína nechávaná ležet na kvasinkách se označují jako sur lie. Jde o metodu, která vinařům pomáhá z vína vytahovat více ovocnosti. Nejčastěji na vína sur lie narazíte u francouzských Muscadet a většinou jsou na dřeň suché. Ale naplatí to vždy a je na vinaři, kdy tuhle metodu využije. Na české a moravské podmínky jde o zajímavost, o vyšperkování vína (nebo o jeho záchranu?). Etiketa slibovala výrazný tón hrušky a skutečně, snad poprvé s tím musím souhlasit.

Poměr cena výkon: Jde o něco úplně jiného než Rulanda od Vaďury, svojí intenzivní hruškovou v první chvíli skutečně nadchne. Je to slast, když máte vína, které jsou takto monotématická, často jde skutečně o specialitu. Po chvíli mě to ale přestalo bavit. Oproti předchozí Rulandě totiž všechno vsází právě na tuhle jednu kartu a celý večer s touhle lahví, je jako byste jedli jen jeden druh Mentos do nekonečna. Výkon se proto dá jen těžko hodnotit, protože jde o zajímavost, které může někoho uchvátit. Mě ale okouzlení dlouho nevydrželo a pak už jsem se jen díval po ostatních, jestli jsou na tom stejně.

Splněné očekávání: V ohledu, že jsem čekal, že to bude něco naprosto jiného, tak se mé očekávání naplnilo.

Druhý den: Hruška mi uvízla v paměti. Šlo ale spíše o chuť hruškového džemu, než přímo hrušku, trochu mi v tom chyběla svěžest.

Suché - sladké: Blíží se ke středu.

Super citlivé Rulandským modrým

Rulandské modré představuje životní výzvu pro každého vinaře. Hodně lidí tvrdí, že existuje jen jedno místo na planetě, kde tahle réva prospívá - v Burgundsku, kde se z ní vyrábí nejdražší červená vína.

Právě v Burgundsku, tam se skvěle snoubí vhodné počasí, s dalšími přírodními podmínkami, jako je složení půdy, sklon vinohradů, dostatek světla, správná teplota i závlaha nebo nadmořská výšky i poloha od rovníku. Jde o dlouhý výčet všeho možného, co dělá z toho červeného vína luxusní záležitost, kterou chce pít celý svět.

Rulandské modré je tak bizarně citlivá odrůda, že jen nepatrná změna složení půdy či sklonu svahu, znamená rozdíl mezi vínem, který se prodává za desítky dolarů a vínem, který se prodává za tisíce dolarů. Nepřeháním ani trochu. Některé nejlepší vinice v Burgundsku přímo sousedí s těmi, po kterých neštěkne ani pes. Přitom nejde přesně říct, co této Rulandě sedí nejvíc, přestože se udělaly detailní sondy půdy v celém Burgundsku. Nejde této odrůdě uměle vytvořit ideální prostředí.

Právě proto je Rulandské modré takovou výzvou pro každého vinaře s ambicí. Bez debat je to víno králů. Asi nikoho nepřekvapí, že ho do našich končin dovezl z Francie Karel IV. I on měl ambice pěstovat doma nejlepší červené víno. Někoho může mást, že Rulandské modré někdy i tuzemští vinaři označují jako Pinot noir, což je francouzský název, který ale přebrala většina zemí. K nám ho ale kdysi dávnou dovážel kupec Ruland a vínu to jaksi zůstalo.

S historkou o Karlu IV. je ten problém, že kde kdo má pocit, že Rulandské modré je nějaká naše výsadní odrůda. Ani náhodou… Moc se jí tu nedaří. A zatímco jinde ve světě se drží toho, že vyrábí co se daří, tak u nás se pěstuje prostě všechno, jako důkaz toho, že se před ničím nezalekneme. Takže ta naše poctivá Rulanda, nad kterou se kde kdo rozplývá, nejde moc srovnávat s burgundským. Bohužel.

Vyzkoušel jsem hned dvě moravské vinařství, od kterých jsem doma měl Rulandu a obě odvedli solidní práci, ale kdyby se bývali soustředili na odrůdy, kterým se u nás daří, udělali by lépe...

Zuby si na Rulandském modrém vylámal i můj oblíbenec Botur, který jinak moravské červené zvládá celkem s grácií. A ještě hůř dopadl doc. Ing. Miloš Michlovský, DrSc z Vinselektu Michlovský. Sice se specialuzuje i s tíhou všech svých titulů na vysokou kvalitu, ale tohle je hodně zadýchaný soutěžící.

Rulandské modré, pozdní sběr, Vinselekt Michlovský, 2011

Vinselekt na mě nikdy nepůsobil nějak zvlášť sympaticky, podotýkám rovnou. Stačí si pročíst jejich web. Je to ukázka toho jak by neměly vypadat stránky, které vás chtějí nalákat na víno. Egocentrické věty jako “Firma Doc. Ing. Miloše Michlovského, DrSc. završuje pěstování révy vinné produkcí vín nejvyšších jakostních stupňů.” prostě nenaladí k příjemnému večeru. Jméno pana Michlovského je doslova obehnáno hradbou titulů při každé zmínce a celé stránky působí jako nějaké akademické pojednání. Pro mě jako konzumenta zbytečné a nabubřelé. Nechci, aby na mě někdo dělal dojem svojí akademickou kariérou, ale vínem.

Jeho Rulandské modré má nádech kořenitosti, tak jako správné Rulandské má mít. Rulanda není obecně snobské víno svojí uhlazeností, ale právě svojí vervou a divokostí. A právě to chybí obou mnou testovaným vínům. Buď to ani ve Vinselektu nepřišli, což pochybuji, určitě mají lépe napito než já, nebo to prostě ze zdejší suroviny nedokázali vyrobit. Výsledku tak chybí živost a vlastně všechno, proč Rulanda vyčnívá nad všemi ostatními. Víno je ploché, takže v něm neobjevíte žádné nové schované chutě, ke kterým se musíte propít. Působí ve vůni mocně a v chuti jemně, ale celé je to takové plánované. Takže výsledkem je víno, které lze označit jako lahodné, chutné, ale vlastně zároveň nudné, už během první láhve ho budete mít prokouklé a budete ho mít dost.

Poměr cena výkon: Chtěl bych za zhruba dvě stě korun více.

Splněné očekávání: Zklamaní asi nebudete, ale je to takové české rizoto.

Druhý den: Na všední popíjení stačí, ale není to vlastně pro víno s ambicemi urážka?

Suché - sladké: Pocitově sladší, přesto suché.

 

Rulandské modré, pozdní sběr, Vinařství Botur, 2010

Ani můj oblíbec Botur mě příliš nenadchnul. Hlavě jsem prokouknul jeho trik. Když neví, jak víno ozvlášnit, vyvolat u konzumenta pocit divokosti, nechá ho trochu properlit. Najednou je víno tajemné a láká k objevování. Tenhle fígl mě bavil u Cabernetu, ale u Rulandského mě to vlastně až otravovalo. Proč by měl dělat vinař, který skupuje hrozny a nepěstuje je, vyrábět právě Rulandské? Snad jen kvůli ješitnosti, že i tohle dokáže. Ale pak nevidím důvod proč bych to já měl pít, mě jeho ješitnost nezajímá, já chci dobré víno.

Poměr cena výkon: Za sto třicet korun, za které jsem to sehnal, nejde o drahé víno, ale jen z principu mi přijde předražené, protože se nemyslí na zákazníka, ale jen na své ego.

Splněné očekávání: Není to špatné víno, ale je to takové načančané - našlehaný průměr.

Druhý den: Jak je properlené, tak to není ani na každodenní pití. Je to spíš taková zajímavost.

Suché - sladké: Suché.