Svatomartisnký Muškát

Zatímco loni jasně vedlo mezi bílými Svatomartinskými víny Veltlínské červené rané, letos jsem objevil jen jedno a ještě k tomu zkažené. 

Jednoznačně nejdostupnější bílé Svatomartinské z mého pohledu byl Muškát moravský. Ten jsem našel jak v supermarketech od Habánských sklepů, tak i ve vinotéce, kde za čerstva doprodávali několik posledních beden raného vína.

Tím, že jsem popadl vlastně posledních pár lahví, tak jsem si vymyslel hezký program. Muškát moravský od Kořínka, Muškát moravský od Vajbara, Muškát moravská od Habánů. To už je poměrně zajímavý průřez tímhle navoněným vínem.

Od muškátů očekávám hlavně opojnou květnatou vůni a jemnou až neutrální chuť, prostě ať to víno skvěle voní a chuť té vůni spíš ustupuje. A ani jedno rané víno mě nezklamalo. Rok 2015 skutečně révě přál.

Muškát moravská, Vinařství Kořínek, 2015

Víno s nejmenším množství alkoholu (10 procent) a nejhezčí etiketou i nejintenzivnější vůní. Když jsem ho rozléval, od skleniček se ozývaly jen vzdechy a slova chvála jako “Tak tohlo by se dalo pít celý den...”, “Tohle se podařilo”. Intenzivní květnatá vůně s mírnější chutí, vlastně úplně optimální Muškát moravský. Hodně povedené a jestli ho někde ještě objevíte doporučuji.

Muškát moravská, Vinařství Vajbar, 2015

V porovnání s předchozím a následujícím vínem zcela zaměnitelné, obyčejné, nevýrazné. Jasně, že opět krásně vonělo, ale už v tom nebylo to “ach”, bylo to jen příjemné, ne velkolepé. Nechutnalo špatně, skoro se vínu nedá nic vytknout. Ale v letošní konkurenci příliš neuspělo.

Muškát moravský, Habánské sklepy, 2015

Asi nejmírnější ve vůni, za to nejsilnější v alkoholu (11,5 procent) a v chuti nejzajímavější. Zatímco Muškát od Kořínka a Vajbrta stal zhruba 130 korun, tohle stál necelých 80 korun. Nejen, že s menšími vinaři Muškát od Habánů udržel krok, ale v chuti byl nejzajímavější, nejintenzivnější.

Svatomartinské 2015: ročník století?

Letošní rok se prý povedl. Hodně slunečních dní a zapršelo přesně, když to vinaři potřebovali, takže mluví rovnou o ročníku století.

To jsou krásné, sebejisté zprávy, které začal chrlit Vinařský fond pár dní předtím než Svatomartinská vína zavalila sámošky po celé republice. Mám tuhle akci rád, stejně jako Beaujolais nouveau. Baví mě ta hra, že si v přesný datum zajdete pro láhve nového ročníku, které pak můžete hodnotit.

Takže včera to byl pro mě malý svátek. Zašel jsem si do nejbližšího obchodu a koupil bílé víno, červené a objevil jsem výstřelek v podobě klaretu. U Česku se tak označuje bílé víno z modrých hroznů.

Muškát moravský, Habánské sklepy

 

Super svěží lehké víno. Pamatuji si, že mě bavilo Svatomartinské naposled tak dva tři roky zpátky. Určitě má kus pravdy každý, kdo tvrdí, že tahle raná vína chutnají všechny podobně. Muškát je dost výrazná odrůda, takže to jde jednoduše posoudit. A letos to počasí z hroznů vytáhla hodně ze své charakteristiky, protože v tomhle Svatomartinském Muškát je se vším všady.

Zweigeltrebe klaret, Vinium

Pokus, co podle mě moc nedopadl. Zweigeltrebe nečekejte, je to takové vlastně nudné bílé víno, které chutná jako nudné růžové víno.

Modrý Portugal, Habánské sklepy

 
Asi bylo letos fakt hodně slunce, protože tohle červené je podle mě za hranou sladkosti. Není to vlezlá přeslazená chuť, které najdete hlavně v levných čučech, to ne, je hladší a čistější. Ale z pití máte pocit, že je to přepísklé. Přemýšlel jsem jak daleko to má k čuču spíš než jak daleko to má k dobrému víno.

Ročník 2015? Počásí mu určitě přálo, ale víno jsou z části o počasí a zčastí o práci vinaře. Ne každý přitom umí odpálit nahrávku na smeč.

Veltlínské zelené a vymazlené

Znáte soutěž na České televizi Méně je více? V těch svých pár minutách za opojného hudebního doprovodu laškovní elektrické kytary se snaží diváka nahlodat myšlenkou, že “někdy méně znamená více”.

Osobně si myslím, že to je myšlenka, která by se měla v gastronomii vyzdvihovat do nebe. Nejde jen o to, že jeden úžasný řízek je stokrát lepší než výlet přes půl republiky s vouchery na “tolik řízků, kolik se jich do vás vejde”. Stejné pravidlo, že méně je ve výsledku více, mě vlastně přimělo začít psát tenhle blog a platí tedy skvěle i pro víno. Rozhodl jsem se raději vypít dvě lahve vína týdně, než jako dřív do sebe každý den kopnout jednu lahev. Díky tomu se snažím si pití vína víc užít, víc zapamatovat, víc plánovat, a ve finále se nebojím si dopřát kvalitnější a dražší vína.

Do teď jsem pokládal za svůj velký objev Sauvignon z Nového Zélandu. Prakticky jakýkoliv, od jakéhokoliv vinaře a jakýkoliv ročník a stejně tak i jakékoliv ceny. Úžasně aromatické, plné víno s jasnou a výraznou chutí po kopřivách. Tenhle Sauvignon vás zavede do úžasného světa, kde jasných a jednoduchý vjemů. Je to skvělý relax.

Jenomže naposled jsem si dal na deci novosvětského Sauvignonu, skleničku rakouského zeleného Veltlínu. Zkuste si to sami. Ten kontrast je neuvěřitelně vypovídající. Daleko lépe než celý článek postihne a vysvětlí rozdíl. Dost možná jsem měl štěstí na velmi dobrý Veltlín ale Sauvignon najednou působil přepáleně. Moc sladký, moc převoněný, moc jednoduchý. Vedle toho rakouské víno bylo jemné, až trochu záhadné, a nutilo k pozastavení a zamyšlení. Jasně, naplnilo právě tu myšlenku, že méně je někdy více. Někdy je ta jemnost prostě krásná.

Vím, že je to šíleně dlouhý úvod k Veltlínu, ale nevím jak jinak ho uvést. Dřív jsem k této odrůdě měl oprávněné výtky. Většinou je totiž v Česku synonymem levného kyselého a nepodařeného vína, které z nějakého důvodu přežívá na různých akcích jako jsou divadelní přestávka, plesy a podobně.

Pít dobrý Rakouský Veltlín je jako byste se v klidu začetli do románu o aristokratech. Zavítáte s ním do společnosti načechraných sukní, složitých účesů a konverzací plné kudrlinek a vytáček, a kde je slovo “přejemnělost” výrazem úcty a kvality, nikoliv pohrdáním.

Napsat jen, že je Veltlín jemný, v chuti velmi nepatrný a nesmělý by to nejspíš nevystihlo. Už jen z toho důvodu, že tohle víno začíná být stále více oblíbené a ve světě vyhledávané.

Pro nás je krásné, že to máme kousek, a vína tak seženeme poměrně levně. Je to i skvělý vzor pro naše vinaře, protože jejich jižnější sousedé skutečně věnují skoro všechnu energii do pár odrůd, které pokládají za klíčové, místo toho, aby dělali úplně všechny odrůdy, na které si vzpomenou.

Mám rád německý ryzlink a vína z Rakouska jsou méně minerální, což já třeba postrádám, ale je třeba se s tím smířit, protože naopak v nich vynikají jemné květinových tónů.

Vyzkoušel jsem tento týdne dva rakouské Veltlíny:

Weinmanufaktur Krems, Grüner Veltliner, 2013

Víno, které se prodává v neměckých a rakouských supermarketech jako REWE za necelých sedm euro a přitom z něj padnete. Super hebké, nenápadně ovocné. Když ale na něj nemáte náladu, zdá se být až vodové. Pro mě ale skvělý a po delší době úplně nový zážitek.

Josef Dockner, Grüner Veltliner, 2013

Jemné, až přejemnělé víno, které ale dalo na zadek mému oblíbenému Sauvignonu z Nového Zélandu, protože se tolik nepodbízelo a chuťově tolik nekřičelo.

Propít se Veverkou

Před pár lety jsem objevil Vinařství Libora Veverky. Zapůsobí hned v několika směrech. Design etiket patří podle mě k těm nejpovedenějším na Moravě. Nejsou ani příliš novátorské ani ani příliš předpotopní. Jednoduše se může poplést, protože v rámci Čejkovic, kde Libor Veverka působí, funguje i druhé vinařství Veverka, které má ve znaku větrný mlýn.

Od Libora Veverky můžete ochutnat i víno tak trochu jiné révy. V rychlosti: prakticky všechny vína, které pijeme jsou z hroznů révy vinné neboli Vitis vinifera. V Americe ale existuje ještě divoká réva Vitis labrusca, které ale dávala víno, o kterých se píše, že mají v chuti cosi “liščího” a dělají ho jen američtí nadšenci. Pokud si koupíte víno nazvané Radost od Veverky, tak tuhle specialitu ochutnáte. S Vitis labrusca totiž experimentuje. Za sebe můžu říct, že jsem tohle víno měl několikrát a je na hony vzdálené od liščí příchuti, spíše je příjemně ovocné.

zdroj: http://www.vinotekabaryk.cz

Příjemná ovocnost, která mi až připomíná chuť dětských bonbonů lipo, se mi váže ke všem vínům Libora Veverky. On sám sice mluví o spojování “modernější technologie s tradičními postupy, které spolu s naším rukopisem dávají vínům nezaměnitelný charakter”. Je to sice načechranější fráze, ale člověk se z ní nic moc nedozví o charakteru ani rukopisu. Takže svěží ovocnost.

Delší dobu jsem si nedělal průřezový košt nějakého vinařství, nebo odrůdy a zavzpomínat si na příjemné okamžiky s tímhle vinařem mě nadchlo. Navíc jsem chtěl vědět, jestli se někam posunul, když se minimálně dostal do kategorie kolem tří stovek.

Nakonec jsem zvolil cestu nejmenšího odporu a zašel si pro vína do Global Wines na Andělu, kde jsem si je rovnou vyzvedl, i když jsme asi dva týdny vymýšlel jak je nakoupím přes dvorního prodavače Veverky e-shop ano-vino.cz. Jenže tak dlouho jsem se rozmýšlel jaký ročník a jak to nakombinovat, až nezbyl čas pro dovoz vína.

Global Wines má všechna vína od Libora Veverky z roku 2013. Ochutnal jsme proto Ryzlink rýnský, Sauvignon Blanc, Rulandské šedé a Frankovku. Kdybych měl shrnout tento ročník pro vína od Veverky, tak byl dost nijaký. Obecně jsem měl ve vzpomínkách daleko impozantnější vína od tohoto vinaře. Pojďme si to rozebrat.

Ryzlink rýnský, kabinetní, 2013

Tohle kabinetní víno stálo 242 korun, což je velmi slušná cena. Mám doma německé Ryzlinky za daleko lepší cenu. Navíc letos jsme se Ryzlinku hodně věnoval a můžu celkem jistě říct, že tohle byl v rámci Česko-Německo-Rakouského teritoria velký podprůměr. Vůbec nechápu, proč takové víno vinař, kterému jde o své jméno, dělá. Nevýrazné kyselé nic.

Obecně si myslím, že zrovna Moravský Ryzlink nestojí za moc, ale pořád mi nejde do hlavy, proč ho musí všichni vinaři dělat a prodávat za nesmyslné částky? Proč raději tu energii nevěnují na vína z odrůd, kterým se daří? Nechápu.

Sauvignon Blanc, pozdní sběr, 2013

V porovnání s Ryzlinkem je to daleko zajímavější víno, které má ve vůni příběh. Člověku úplně stačí si přivonět. Krása.

V chuti je pak jemné, není ani kyselé ani sladké. Tím, že to není nijak výrazné víno se dobře popíjí jen tak, ale není to jen hloupý opíječ. Když vínu věnujete pozornost, je správně provedené, zajímavé a příjemné.

Rulandské šedé, pozdní sběr, 2013

V polosladkém provedení šlo už spíš o dezertní víno. Všeho bylo příliš. Příliš sladké, příliš silné, pod tou vlnou sladkosti příliš kyselé. Člověk si říká, že není umění udělat sladké víno. Stačí aby bylo hodně sladké. Kdepak. V tady platí vinařské pravidlo, že dobré víno je harmonické, kde jsou složky v rovnováze.

Vzhledem k tomu, že šlo o nejdražší víno, které stálo 266 korun, tak není třeba být milostivý. Zatímco Ryzlink bylo jen nijaké víno, tak tohle se přímo nepovedlo.

Frankovka, pozdní sběr, 2013

Chtěl bych věřit tomu, že Libor Veverka neusnul na vavřínech s cenami přes dvě stovky za lahev. Chtěl. A po Sauvignonu Blanc je právě červená Frankovka tím závanem starých dobrých časů. Je to skvělé, hebké a hřejivé víno, které potěší a 254 korun mi není za tuhle lahev líto.

Portugalské červené: může uspět vedle Španělského?

Portugalsko si začíná budovat novou vinařskou image. Už nevsází jen na portské, desertní, dolihované víno, které se hodí k zákusku nebo po troškách jen tak na chuť. Pomalými krůčky si tento stát u Atlantiku buduje renomé “něčeho nového”.

Přesně tohle mě na vínech baví. Být neustále ve střehu a zkoušet novinky, objevovat nové vinařské kraje nebo hledat ty zapomenuté. Je to z části dobrodružství s každou skleničkou a trošku také nikdy nekončící hon za pokladem, kdy máte neustále pocit, že vám něco uniká mezi prsty.

Jakmile jsem zaregistroval dvě na sobě nezávislé doporučení, že Portugalsko je zajímavé, hned jsem ho plánoval vyzkoušet.

Na velký výběr moc nevsázejte. Portugalské vína u nás jen tak neprochutnáte, většinou narazíte jen na portské. Já popadl jedno červené víno v Global Wines v rozumné cenové kategorii. Na výběr jsem měl ze sedmi červených vín. Dvě se pohybovali kolem 115 korun, což mi přijde na dovážená vína jako nerozumně nízká cena, kde nemůžu očekávat žádnou kvalitu.  Čtyři se pohybovali od tří set výše, kde už zase není žádné umění narazit na dobré víno. Zůstalo tak na mě Evel Tinto Douro za 195 korun. 

Má jít o víno s “Intenzivní vůní ovoce, zeleného tabáku a sladkého koření. V chuti plné, suché, komplexní s pěkným závěrem. Aroma s tóny červeného bobulového ovoce a znovu tabáku.” Už jsme si zvykl, že mám jiné zážitky, než mi líčí distributor.

Aby to stálo za to, vzal jsem si na srovnání Rioju z vinařství Marqués de Cáceres. Ročník 2008. Z mého pohledu dost těžká váha. Věhlasný region, skvělý vinař, dobře uleželé. A srovnání stálo za to.

Grilovací víno proti zádumčivému

Evel Tinto se odkazuje na řeku Douro, kde se sklízí hrozny na portské. Můžeme obdivovat jistou odvahu. Jistota, že si někdo koupí v globálním měřítku portské je násobně větší než láhev Evelu Tinto. Na druhou stranu náklady na výrobu portského jsou daleko větší než na výrobu klasického vína, takže větší marže za trochu toho rizika asi stojí.

Víno je hladké, snadno pitelné a ploché. První hlt chutná stejně jako poslední. Nijak se nerozevře. Snad jen pokud s ním zapíjíte maso, třeba grilované, jak jsem to udělal já, tak hned poznáte, že si tahle kombinace dobře rozumí.

Ale pořád za dvě stovky si koupit nekomplikované víno ke grilu, pro to nemusíme jezdit do Portugalska, takové seženete kdekoliv. Takže za mě celkem nevýrazné víno. Bílé víno, o kterém se daleko více mluví, může být zajímavější. To jsem sice koupil, ale vypilo se dřív než jsem se k němu dostal se sklenkou já.

Vedle toho Rioja není žádné snadné povrchní víno. Uděláte dobře, když ho necháte prodýchat. Já v něm cítil výraznou hořkost a zároveň ovocnost. Uvědomuji si, že to může dělat spoustu lidem problémy, taky to není víno pro každého. Je to spíš pro ty, kdo si nad ním rádi posedí, prozkoumávají ho a mají samotné pití jako zážitek. Rioja je spíše hlavní náplní večera než kompars k jiné zábavě.

Letošní burčák? Dobrá sezóna

Včera jsem neodolal dát si první letošní skleničku burčáku. Přivezli ho z vinařství Petr Skoupil a mělo jít o Irsai Oliver. Alespoň to tvrdila prodavačka, podle mě to mělo daleko více z chuti Muškátu moravského.

Buď jsem měl hned na poprvé mimořádné štěstí, nebo se ukazuje, že letošní burčák bude úžasný. Optimisticky věřím spíše druhé variantě.

Jemné perlení, sladké tak akorát a skutečně výrazna šťavnatá ovocná chuť. Na letošní burčák budu pravděpodobně vzpomínat velmi rád.

Božská mana z Mosely

S německými víny je to v něčem podobné jako s jejich auty. Jsou kvalitní... Ale zdá se mi, že zatímco o těch autech to ví skoro každý, tak o vínech to stále lidé moc nevědí.

Slyšel jsem docela vtipnou teorii, že věhlas německým vínům utnula americká propaganda během druhé světové války, která vykreslovala Němce jako tlusté buřtožrouty (asi byste víno od takových otrapů taky nechtěli pít, že jo?).

Ať to bylo jakkoliv, před válkami byla německá vína skutečně velmi ctěná. Hlavní vinařské oblasti jsou doslova nalepené k francouzským hranicím. A posledních zhruba dvacet let si Němci skutečně zapracovali a vrácí se do středu pozornosti vinařského světa.

Jestli už tak dost kvalitním bílým německým vínům někdo kraluje, tak je to Riesling. A to nejlépe Riesling z Mosely. 

Zkoumat jen tyhle rýňáky může být slušnou zábavou na celý život. Stylem a zpracováním se liší vinař od vinaře. Každý má svůj názor na to, jak by měl Riesling chutnat. Je to podobné jako, když jedete po Itálii a na každé zastávce vám udělají pizzu trochu jinak a je podle nich tou nejlepší. A Ryzlink rýnský je k tomu úplně ideální, tvárnou odrůdou, s kterou si vinaři můžou vyhrát. Víno tak může být suché a minerální, properlené, vyvážené, navoněné, sladké i přeslazené, a pokaždé je skvělé.

Tohle léto jsem si vyhradil téměř speciálně na německé rýńáky, abych se v nich trochu vyznal a našel v nich nějaký řád. Končím, tam kde jsem začal. Vypil jsem nejméně deset lahví různých cen, od různých vinařů a z různých oblastí, a nejsem schopen říct jediné uspokojivé vodítko nebo doporučení. Vím jen, že se pijou jako nic.

Na jednom ze specialistů na Rieslingy, vinařství Dr. Loosen jsem si ale potvrdil, že za kvalitou se u nich skrývá pilování vyváženosti a harmonie. 

Riesling Kabinett, Blue Slate, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Základní ryzlink od “sofistikovaného” výrobce, jak se Dr. Loosen nazývá, vyjde na 12 eur, což není tak špatná cena, když vám zbudou nějaké drobné po dovolené a máte to štěstí, že přestupujete na letišti ve Frankfurtu. Podle všeho šlo o rozumnou koupi. Průměrná cena je o euro vyšší.

Hrozny pochází z několika vinic v Mosele. Což by kde kdo asi vůbec neřešil, jde nakonec o víno z jedné oblasti, ale v téhle cenové úrovni je dobré vědět zcela konkrétně z kterého pole, svahu či kopce víno máte.

Tenhle Riesling se má projevovat výraznou mineralitou a broskvovou chutí. Moje zkušenost byla ale trochu jiná.

Víno bylo překvapivě sladké. Takové pití do cukrárny pro staré dámy. Trochu z něj až trnuly zuby, ale působilo načechraně, lehce a neomrzelo, protože skutečně za tím přílivem sladkých tónů zůstávala minerální dochuť a kyselkavost. Ač to zní skoro absurdně na papíře, to víno bylo vyladěné a vyvážené. Sladkost byla to první co vás zaplavilo, ale nebylo to jedinou zbraní.

Riesling Spatlese, Urziger Wurzgarten, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Tenhle ryzlink patří k těm vůbec nejdražším, které jsem kdy pil. Přišel mě na 20 euro. Ale nemohl jsem odolat postavit proti sobě dvě vína od Dr. Loosen. Stále šlo i přes letištní nákup o celkem chytrou záležitost. V průměru lahev přijde na 22 euro.

Tenhle rýňák je z jedné konkrétní vinice - Wurzgarten, neboli kořeněné zahrady. Zdejší vína mají mít, jak už stát napovídá, exotické a kořeněné aroma.

Po všech stránkách šlo cítit, že jde o víno, kterému se věnuje mimořádná péče. Opět převládaly sladké tóny, vše bylo ale uhlazenější, jemnější a vytříbenější.

Exotické aroma jsem v chuti příliš neobjevil, u kořenitosti je to pak otázkou imaginace, pro mě to spíš byla medovost.

Co se ale vínu musí nechat je, že chutnalo božsky a hodně se lišilo od toho, co jsem původně čekal.

Na konci vinařského světa

Nedávná návštěva restaurace u Zběhlíků kousek za Litomyšlí, kde jsem měl zatím vždy jen ty nejlepší zkušenosti, mi uvízla v paměti. Tamního číšníka, typického “Panavrchního”, nejspíš rozmrazili po desítkách let. Z jeho servírování vína zavanul socialismus.

  

Evidentně jim v restauraci někdo pomáhal sestavovat vinný lístek. Vypadal rozumně a vína byla seskládaná chytře a vše tak lákalo si nějaké dát. O to víc zklamal právě číšník.

U stolu jsme se domluvili na růžovém vínu jako kompromisu k masu i rybě a objednali jsme si konkrétní lahev. Číšník bez jakéhokoliv komentáře přinesl sice růžové víno stejné odrůdy, ale v jiné jakosti. Když jsme ho na to upozornili, řekl, že: “jemu stejně víc chutná kabinetní než pozdní sběr, a že tak máme vlastně lepší víno.” Navíc prohlásil, že kabinetní víno má větší množství zbytkového cukru než pozdní sběr. To není pravda. Pustíte se do hádky s vrchním, když jste do restaurace zvaný a neplatíte?

A kromě toho se ani neobtěžoval vysvětlit, že nám přinesl víno od úplně jiného vinaře. Vyberete si BMW a dostanete sedan od Fiatu...

Tohle by se nemělo stávat, případně s pořádně šťavnatou omluvou a slevou. Začali byste se hádat, když neplatíte a jste zvaný?

Číšník sice zahrál takový ten cirkusácky týjátr, kdy jsem jakože hodnotil, jestli je víno dobré. Následně všem dolil, ovšem kromě mě. A nebyla to náhoda, u druhého vína to samé. Evidentně si ten, kdo ochutnává víno má následně vystačit s tou slzičkou, co mu nalil. Je to sice nejmenší prohřešek, ale dobře dokládá danou úroveň servisu vína.

Chybky se ale stávají i jinde. Například na etiketě vína od Lahofera. Na jejich Dornfelderu v pozdním sběru z roku 2012 se můžete dočíst, že má “příjemnou a hebkou tříslovinu” a vyniká “sytějšími taniny s jemnou dochutí”. Takže si můžete vybrat, protože taniny jsou tříslovina.

Jenomže tohle všechno jsou jen malé výtky, pokud bych to měl srovnat s Islandem, kam jsem se letos zajel ochladit. Veškerý alkohol super drahý. V restauracích stojí jedna sklenička nejotřesnějšího vína tolik co u nás skutečně dobrá lahev - začíná se na 300 korunách.

Pokud se rozhodnete pořídit si celou lahev v obchodě, tak musíte zavítat do státního obchodu, který má na prodej alkoholu monopol. Je jich jenom pár po celém ostrově, takže není výjimkou, že musíte jet desítky kilometrů po silničkách k tomu nejbližšímu. A někde otevírají v deset, jinde v jedenáct a nebo taky až ve dvě či ve čtyři. A opět někdy zavírají v šest, někde ve čtyři. Několik těchto státních obchodů bylo otevřeno jen na dvě hodinky denně.

Výběr se různí jak otevírací doba, ale jedním si můžete být jistý. Příliš velký není. V zapadlých obchůdkách je to sotva deset druhů bílého a červeného plus nějaké to šumivé víno. Ve větších obchodech už najdete solidní regál, ale nic co by zvídavější vínomilec neměl za pár měsíců prochutnané. Musím uznat, že jde většinou o reprezentativní vína, který dávají smysl. I to nejlevnější červené Gato Negro je chilský Cabernet Sauvignon, z kterého skvěle pochopíte základní charakteristiku červeného Cabernetu.

Je to ale jednoznačně vinařský konec světa, kde za jen trochu zajímavější lahev zaplatíte majlant. Rychle jsem si tam uvědomil, že v Česku je to vedle Skandinávie stále vinařské nebe.

Proč si dát u vody raději pivo

Zkoušeli jste si dát osvěžující skleničku u řeky? Pokud máte víno rádi, raději to nedělejte. Šance, že budete litovat a posrkávat kyselý patok je proklatě vysoká.

Horké letní dny přímo vybízí si zajít někam posedět na vzduch, ideálně ke stolu, který je v chladivém stínu stromu nebo pod slunečníkem. Jenomže právě v takové chvíli se naplno projeví český nešvar. Rozlévané víno je podřadné.

Když si ho dáte v lepším podniku, budou na vás koukat přes prsty, že jim zabíráte místo a daleko raději by místo vás viděli někoho kdo si umí poručit lahev. A tahle zpráva je nejčitelnější právě z rozlévaného vína. Bude velmi pravděpodobně kyselé, hnusné a předražené. I ve všech další podnicích bude rozlévané víno neumětelské a odfláknuté.

Byl jsem dost překvapený, když jsem se dozvěděl, že ve vinařském byznyse se vinaři předbíhají v tom, koho víno bude rozlévané. Pokud má vinař garanci, že jeho víno bude rozlévané slevuje z ceny. Proč? Rozlévaného vína se pije více než lahví. Prodá se ho více a co víc, je to nejlepší reklama, protože zákazník, kterému rozlévané víno zachutná, si ho spíše koupí i domů. Rozlévané víno proto představuje vinařskou vizitku podniku, která je pečlivě vyladěná.

Jenomže u nás tahle logika neplatí. A pokud si chcete dát někde skleničku musíte pečlivě vybírat.

Například na pražské Náplace u Palackého náměstí je to k uzoufání. Jistě, máte možnost si zajít do populárního “Na břehu Rhôny”. Jenže je tam většinou plno tak, že obsluha nestíhá, prodíráte se lidmi a je to celé vlastně jen nepříjemné. A vůbec ten model, že si tam člověk napumpuje sám víno z bag-in-boxů mi přijde bizarní. Nejde o to, že bag-in-boxy jsou podřadné, to ne. Jsou ale orientované na spotřebku a pro podniky, které nechtějí vína moc řešit. Na tom postavit vinárnu jde stejně proti smyslu jako ponožky v sandálech.

Zkusil jsem si proto dát skleničku bílého na jedné loďce kousek od železničního mostu, kde dělají hamburgery a chladí lahve vína. Nejdříve svítá naděje. Místo plastových kelímků vytahují elegantní plastové skleničky na víno. Vybral jsem si italské Chardonnay. Jestli může být nějaká odrůda pohodovou letní volbou, tak právě tahle. Jenomže výsledek byl typický. Hnusné, kyselé víno, které se prodává za 60 korun za 1,5 dc a vsází se na to, že když je to italské tak přece musí být dobré.

Proti proudu Vltavy za Vyšehradem jsem si proto skočil ještě na jednu skleničku v restauraci Podolka. Bílé rozlevané měli opět Chardonnay, tentokrát ale od moravského vinaře Kubíka. A opět za 60 korun jsem dostal další důvod k trénování. V chuti jsem mohl usilovně hledat nějaké pozitivum. Vonělo možná o trochu lépe než předchozí vzorek, ale chutnalo prakticky stejně. Nic z typické máslovosti dané odrůdy, jen kyselý patok, který ulpíval.

Problém je, že ta lahve se celá rozlije za 300 korun (pět krát deci a půl) a to co provozní předvádí je prostě jen nenažranost, kterou by si zákazník neměl nechat líbit, protože to víno má nákupní cenu kolem 60 maximálně 90 korun. Jedna až dvě skleničky zaplatí celou lahev a co víc je to víno, které by udělalo radost maximálně nějakému pobudovi, který se chce hlavně ztřískat.

Zlepšete si propršené červnové dny italským červeným

Takhle hnusné červnové víkendy vážně nepamatuji. Posledně se mi podařilo roztopit gril několik minut před vydatnou přeháňkou a tak místo slunečních brýlí a svěžího bílého vína přišla řada na bundu s pláštěnkou a červené víno, které zahřeje.

Hnusný červen je celkem dobrý důvod vytáhnout dobré červené.Už delší dobu slýchám zmínky, že pokud jde o poměr ceny s kvalitou, tak zapomenuté nejjižnější regiony Itálie jsou senzační volbou. Je pravda, že například Nero d´Avola z jihu Itálie je bezvadné víno. Kdybych pořád nehledal něco nového a ještě zajímavějšího, klidně bych dokázal vypít desítky litrů. Je to víno, které seženete snad v každém průměrném obchodě s cenovkou mírně nad sto korunami a je fantastické.

Jak si ale stojí jih Itálii, pokud chcete něco víc, než pohodlné víno? Pokud už jste ochotni si připlatit a chcete nezapomenutelný zážitek? V takovém případě totiž většina lidí spíše sáhne po italském z Toskánska nebo po Piemontu.

Já jsem celkem blázen do Chianty, vždycky mám doma alespoň jednu láhev tohoto toskánského blaha. Proto jsem se rozhodl italský jih poměřit právě s Chianty.

Chianty Reserve, edice Poggio Ai Falchi, Fattoria Pogni, 2009

Chianty, kterému vinař naděli přídomek “Reserve”, má už být echt víno. Je to poměrně jednoduché dělení pro lidi, kteří zas tak daleko nepronikli do tajů regionu Chianty a nevyznají se v jednotlivých specifikách a nerozlišují vína podle jednotlivých vinařů. Vedle obyčejného Chianty, kterého se produkuje neskutečné množství v různé kvalitě, rezerva značí, že si s ní dal výrobce práci. Déle leží v sudech, déle se maceruje a na jeden hektar vinice se vypěstuje méně hroznů, které jsou díky tomu intenzivnější.

Konkrétně výrobce Fattoria Pogni se na internetu prezentuje jako farma zaměřená na kvalitu a lokální produkty. Přitom plusový bod je u italských výrobců vína už jen to, že mají webové stránky, dva plusové body pokud jsou v angličtině, v takovém případě už přemýšlí skutečně nad kvalitou a nesekají hektolitry pro řetězce.

Edice Poggio Ai Falchi je pak jakousi vlajkovou lodí této farmy. Jde tedy o Chianty od menšího výrobce a za touhle lahví si fakt stojí. Výsledkem je lehké načechrané víno s typickou třešňovou dochutí. Na Chianty, které klidně má i 14 procent alkoholu, je přitom s 12,5 procenty vlastně dětské pitíčko.

Poměr cena výkon: Za necelé tři stovky jsem tohle víno získal v pražské vinárně Flavours wine&deli. Výsledek mě potěšil a to jsem na Chianty celkem pes. Bylo lehčí než jsem čekal, ale skvěle se pilo. Čím víc jsem ho vypil, tím víc mě bavilo. To na vínech zbožňuji.

Splněné očekávání: Kdo má rád poctivé Chianty a jde mu především o višňové nebo třešňové tóny, tak bude nadšený.

Druhý den: Zaujala mě ta lehkost.

Suché - sladké: Sušší.

Liber Pater Círo Rosso, Ippolito 1845

Jde o víno z pomyslného palce italské boty. Region Kalábrie těsně sousedí se Sicilií. Z Toskánska je to tedy pěkný kus cesty a to hlavně na jih. Liber Pater, latinsky Svobodný otec, je víno, které se vyrábí z tamní lokální odrůdy Gaglioppo. Pokud jste o téhle révě nikdy neslyšeli, nic si z toho nedělejte. Itálie je pověstná desítkami tamních odrůd, které se nikde jinde nepěstují. Gaglioppo je prý starověká odrůda a v Kalíbrii ji považují za svojí. Nejlépe prý reflektuje tamní sílu země a krajiny. Jde o silné, hutné zemité víno. Je to pravý opak toskánského vína. Má až nahořklé zemité tóny, podobné hořké čokoládě, v kterých objevíte i další vůně. Je to zážitek, který dostane vyznavače kávy bez cukru, nebo hořkého piva.

Na rozdíl od jihoamerických vín není tak intenzivně ovocné. Je to skutečně něco trochu jiného a podle mého odhadu nejvíce sedne těm, kteří mají rádi vína ze Španělska.

Poměr cena výkon: Víno kolem čtyř stovek, které má své opodstatnění. Je to další zastávka pro věčné hledače nových chutí, potěší i milovníky nahořklosti a každého a stejně tak ty co mají rádi jižanský hutnější vína.

Splněné očekávání: Po menší analýze, kdy jsem si sčítal pro a proti, musím uznat že jde o velké, zajímavé víno.

Druhý den: Míchat nedoporučuji. Ani s Chianty:)

Suché - sladké: Sušší až nahořklé.

Bublinky, které za ty peníze stojí

Den po své první “Champagne party” jsem se probudil s nejhorší kocovinou svého života, v práci mi písmenka na klávesnici mi před očima tančila a můj žaludek dělal judistické chvaty. Zaříkával jsem se, že se k tomu šumivému jedu už nikdy nepřiblížím.

Zpětně připouštím, že jsem udělal několik zásadních chyb. Zjistil jsme, že:

1. Opíjet se šumivým vínem je velmi špatný nápad. Zní to stylově, dopadá to tragicky.
2. Šetřit na bublinkách je o zdraví. Bohemka je sice národní kult, ale taky děsný bolehlav.
3. Sladké šumivé vína jsou vlastně přecukrované limonády s alkoholem. To nemůže dopadnou dobře…

Po delší odmlce jsem se k šumivému vínu přeci jenom vrátil. Má své místo na oslavách, výročích a všude tam, kde chcete podtrhnout význam okamžiku. I obyčejná středa na gauči se zapnutou televizí se stane nezapomenutelná se sklenkou bublinek.

Šumivé víno má mnoho podob. Vrchol patří vínům z francouzské oblasti Champagne. Tamní složení půdy, klima, odrůdy révy (Chardonnay, Rulandské modré, Pinot Meunier) i postupy dávají vínu punc božskosti. Jde jako vždy, když se hodnotí víno, o nejlepší poměr kyselinek, alkoholu, sladkosti a také bublinek. A výsledkem je luxusní záležitost, za kterou zaplatíte velké částky. Champagnské seženete od cca 500 korun. Za tuhle cenu dostanete víno, které je z hroznů sesbíraných z různých let a z různých koutů Champagnského tak, aby jeho chuť byla pořád stejná, jedno který rok se dělá. Ve světě tichého vína je to vlastně patok, naopak tomu je u bublinek. Jde o velmi dobrou vinařskou práci. Dobře vyladěné víno s jemnými bublinkami, které nejsou agresivní, ale příjemné.

Osobně si nemyslím, že je velký rozdíl mezi Champagnským od nějakého drobnějšího vinaře, které se pohybují právě kolem 500 korun a od slavných značek jako je Moët & Chandon nebo Veuve Clicquot, které přitom začínají 900 korunách. Rozdíl ovšem bude u ročníkových vín, které jsou jen z konkrétního roku či dokonce z oblastí. Značky, za kterými je větší kapitál totiž dokázaly skoupit ty nejzajímavější viniční tratě. Moc ročníkových champagnských jsem ale nevypil, takže zatím neumí srovnávat na základě své zkušenosti. Tahle vína se totiž pohybují klidně i od 2000 korun dále.

O úroveň níž najdete jakékoliv jiná šumivá vína, která jsou vyráběna stejnou metodou jako Champagnské, která se někdy označuje jako méthode champenoise, nebo jako méthode traditionnelle. Víno není z oblasti Champange, takže se tak nesmí jmenovat, ale jinak se mu věnuje stejná péče. Ve Francii se takovým vínům říká Crémant. Třeba Crémant z Alsaska je neuvěřitelně chytrá volba. Za poloviční i třetinovou cenu dostanete víno srovnatelné s Champangským. Slavný je i Crémant z Burgundska, co jsem já měl možnost ochutnat, tak Alsasko u mě vyhrálo.

Na stejné úrovni i když ještě levnější je španělská Cava. Šumivé víno z Katelánska má mnoho z pravého Champagnského a přitom ho seženete za 200 korun, čímž jsme prakticky na ceně Bohemky s tím, rozdílem, že máte daleko pracnější kvalitnější a chutnější víno. Kdo má jen trošku rád víno a nemá ho jen jako prostředek k ožrání, tomu bude blíže Cava než klasická Bohemka, která se nedělá klasickou metodou a místo toho se uměle sytí.

Někdy také dochází k vášnivým diskuzím o tom z jakých skleniček se mají šumivá vína pít. Jestli z širokých, které jsme podědili po prarodičích, nebo v úzkých, kterým se říká flétna. Ve výsledku je to úplně jedno. V úzké skleničce můžete obdivovat jak víno perlí v široké zase poslouchat jak šumí. Správná sklenice je ale důležitá vůni vína a ta se u šumivých vín moc neřeší.

Crémant d´ Alsace, brut, Alsace

Asi jeden z nejhezčích zážitků letošního roku. Víno je hodně světlé barvy, s tóny spíše dozlata než do zelenkava. Je velmi suché, ale skvěle ladí s perlivostí, která je tak intenzivní, že máte pocit, jakoby vám v puse víno pěnilo. Není to ale žádný agesivní coca-colové štípání, je to příjemné bublání. Americký Forbes tohle víno vyhlásil v roce 2012 za chytrou silvestrovskou volbu. Potvrzuji!

Poměr cena výkon: Za tři stovky velká letní radost, lepší než většina pravých Champagnských, které jsem pil.

Splněné očekávání: Daleko zajímavější než například Crémant z Burgundska, ten mi přišel až příliš kyselí.

Druhý den: To perlení vína mám v paměti jako měřítko pro další bublinky.

Suché - sladké: Suché.

Champagne, brut, Etienne Dumont

Neročníkové klasické Champagnské, které má své velké kouzlo. Narozdíl od známých značek, nechutná tak vykalkulovaně. Konkrétně tohle mělo trochu až žampionový tón, které se ze slavných vín objevuje hlavně u Bolingeru, které pije James Bond a které stojí odhadem tak dvojnásobně než tahle lahev. Pro toho, kdo chce zkusit něco jiného, je tohle dobrá volba.

Poměr cena výkon: Za 650 korun skvělé Champagnské, ale stejně tak se může pro někoho stát zklamáním, přeci jenom žampiony nejsou zrovna tón, který byste od drahého vína čekali, že jo… Takže je to spíš pro lidi, kteří už nějaké to Champagnské vypili a umí změnu docenit.

Splněné očekávání: Vůbec jsem nečekal, že tohle vinařství vykročí z mainstreamu. Je to zajímavá zkušenost, ale víc mě bavil Crémant se svojí perlivostí.

Druhý den: Správně hořké, takový Aperol, který není třeba míchat.

Suché - sladké: Suché.