Bordeaux: Entre-Deux-Mers

Vína z Bordeaux jsou věda. Je to jako jít nakoupit akcie. Může získat za velké peníze naleštěné nic. Ale můžete také narazit na podhodnocenou příležitost.

Dát si vínečko z Bordeaux, už je velké věc. Skoro si říká o parádní fotečku na Facebook, ať závistivci závidí! Z vlastní zkušenosti vím, že u této oblasti lidé ztrácejí nejvíce soudnosti a dokážou pít nechutné patoky, jen proto, že je to Bordeaux a to je prostě dobré víno. Jen velice složitě ale koupíte kvalitní Bordeaux ve večerce či v samoobsluze. Co to píšu… jen velice složitě sežene kvalitní Bordeaux. A kdybych měl napsat nějakou generální radu, tak vlastně láhev, která se chlubí tím, že je z Bordeaux, velmi pravděpodobně dobrá nebude.

V rámci Bordeaux je spousta menších vinařských apelací a většina dobrých Bordeaux se odlišuje právě tím, že má na etiketě napsanou nějakou menší apelaci, třeba:

Saint-Estephe, Paulliac, Saint-Julien, Margaux, Moulis, Listrac, Médoc a Haut Médoc ( tady bude dominatní odrůdou Cabernet Sauvignon), jde o levý břeh řeky Garonne

Saint-Emilion, Pomerol, Lalande de Pomerol, Fronsac, Canon Fronsac (tady vína stavějí převážně na odrůdě Merlot) a jde o pravý břeh Garonne

Řeky zde hrají velkou roli, protože do Garonne vtéká Dordogne a vzniká tak na pár kilometrů, než voda vyústí do Atlantiku Gironde.

Kusu země, který je sevřený před soutokem řekami z obou stran se říká Entre-Deux-Mers, tedy mezi dvěma řekami. Z této oblasti historicky nepochází žádné zajímavé Bordeaux víno. Až v současnosti si dělají jméno bílá vína z meziřečí. Ty se už můžou pochlubit i apelací Entre Deux Mers a nemusí tak chudáky hanobit pouhá apelace Bordeaux. Červená vína takové štěstí nemají. A to je právě ta příležitost. Může totiž jít o skvělá vína, která jsou nucena vypadat jako šedá masa.

A to je i případ Chateau Mylord.

Chateau Mylord, 2008

Krása, jak jednoduché názvy tyhle vína z Bordeaux mají. Každé vinařství dělá většinou jedno dvě vína.

Chateau Mylord patří k těm malým milým vinařstvím, které se předávalo z generace na generaci, až to v roce 2013 střelili Číňanům. Ročník 2008 byl ještě pod dohledem původních majitelů. A je jedním slovem super. Přesně to, co podle mě svět na vínech z tohoto kraje miluje. Plnost ve vůni i chuti. Hned po odkorkování to začalo vypadat nadějně. Víno okamžitě začalo bohatě, mnohoznačně, intenzivně vonět. A vůně má velký podíl na tom, jak si víno vychutnáte. A to nemyslím nějak básnicky, ale opravdu. Vůně vytváří i při pití a ochutnávání vína vlastně všechno. V puse poznáme sladké, trpké, hořké. Vůně tomu dává těch milión dalších odstínů. A tohle víno vonělo stejně skvěle jak potom chutnala.

V chuti se mi snad poprvé stalo, že hned na první doušek jsem abstrahoval spoustu informací. Lesním ovoce, příjemná tříslovina, čokoláda… a mohl bych pokračovat, byla to záplava chuti.

Rychlé info:

Poměr cena výkon: Za cenu kolem tří stovek už dokážete pochopit, proč některá vína z Bordeaux stojí majlant. A to je vlastně k informace i požitek k nezaplacení.

Splněné očekávání: Vlastně silně překonáno. Od vín z Bordeaux je lepší většinou moc nečekat.

Druhý den: Hřeje mě pocit, že mám ještě jedno.

Suché - sladké: Sušší s tříslovinou.

Chateau Terre Blangue, Entre-Deux-Mers, 2012

A tohle je klasické Bordeaux, které se do Česka dováží. Načančaný, namachrovaný a hnusný. O Entre-Deux-Mers apelaci se tvrdí, že produkuje skvělá bílá vína. Možná, ale tohle se nepovedlo.

Všimněte si té rozkošné nalepené plakety. To víno, cosi vyhrálo? Ve skutečnosti ne. Sice to tak vypadá, ale jde jen o informaci, že se dostalo nějakého výběru. A každý si může dělat výběr čehokoliv… je to prostě úplně zbytná informace, která má jen vyvolávat pocit, že jde o super víno. Což super víno, hlavně to z Bordeaux nepotřebuje.

Rychlé info:

Poměr cena výkon: Víno bylo v kazetě tří vín, která stála asi čtyři sta. Ale rozhodně jde o špatný poměr cena výkon, protože chutná tak, že většina lidí si řekne, že bílé z Bordeaux stojí za nic. A to není pravda.

Splněné očekávání: Čekal jsem daleko víc. Aspoň slušně pitelné průměrné víno.

Druhý den: Podivná hořkost. U bílých vín to znamená, že někdo prostě nezvládl výrobu.

Suché - sladké: Sušší a hořké.

Toskánské legendy: Vino Nobile di Montepulciano vs. Rosso di Montalcino

Toskánsko není jenom domovem Chianti, má i další skvosty k probádávání. Tou největší a nejdražší je Brunello di Montalcino, Ferrarri mezi italskými víny a stejně tak i cenově hodně nad úrovní, kterou by většina lidí chtěla za víno utratit.

Ale i slavné Brunello se vyrábí z místní odrůdy révy nazvané Sangiovese, což prý znamená krev Jupiterova. Po pravdě bych našel jiné zajímavosti, které na této odrůdě vyzdvihovat, než že jí pojmenovali podle krve pohanského božstva. Nikde jinde než v Itálii se s ní moc nesetkáte. A snad ještě méně často objevíte Sangiovese na přední etiketě láhve. Neumím si představit, že poběžíte do obchodu pro lahvinku Sangiovese. Tahle odrůda je prostě trochu zákulisní. A přesto je to hvězda, primadonna a miláček Itálie. A nejen. Troufnu si říct, že patří do pětky nejdůležitějších odrůd révy na červené víno.

Konkrétně Brunello se vyrábí z klonu Sangiovese, které je ještě trochu tmavší proto se mu začalo říkat právě Brunello - “krásně temný”.

No a kdo chce zkusit o čem asi tak je Brunello a přitom nedávat horentní sumy za tuhle legendu, může si koupit Rosso di Montalcino, které je dělané ze stejného klonu Sangiovese, jenom se mu nedostává tolik pozornosti a péče. I tak je to ale víno, které se cenově pohybuje v řádu několik set korun. Jde o cenové doporučení mého velkého oblíbence Kevina Zralyho, chlapíka, co naučil Američany rozumět vínu. Ten si mimo jiné kromě na vínu zakládá i na vinařích a tady si musím rýpnout. Italské víno je v Česku k dostání skutečně ve velkém množství, ale jakmile dojde o hledání kvality, je to značný problém. Z vinařů, které Zraly doporučuje, sotva dováží do Česka tak jednoho.

Vino Nobile di Montepulciano je další tip od Zralyho a další toskánský velikán vyráběný ze Sangiovese, tentokrát trochu dokořeněný dalšími odrůdami (5% Colorino, 5% Mammolo). Víno má dojemný český překlad “noblesní víno z Montepulciana”.

Chtěl jsem tyhle dvě vína postavit proti sobě i proto, že mají podobné jména. Montalcino a Montepulciano. Ale má to i jiný úhel pohledu. V Montalcinu vyrábí vína 100 procentně ze se Sangiovese, v Montelpulcianu naopak používají kupáž, kromě Sangiovese, která je stále dominantní přidávají i další místní odrůdy. Můžou tedy ještě o trochu více ovlivnit výslednou chuť.

Montepulciano je asi u nás známější. Zejména Rosso di Montepulciano se pomalu dostává do podvědomí jako “dobré italské víno”. Ve skutečnosti je to opět levnější a méně vyvoněná verze vína Vino Nobile.

Vino Nobile di Montepulciano, Tenute del Cerro, DOCG 2011 399 Kč

Opět jde o víno, které je jemné a něžné při prvních doušcích jako pohyby baletky a nakonec z vás může vymlátit duši s razancí netrpělivé řeznice. Není radno 13,5 procenta alkoholu podceňovat, a začínám rozumět proč se tyhle “supervína” podávají k jídlu. Takže na to určitě pozor. Jde o velmi dobře udělané víno, která působí lehce. Ale převážně protože skutečně není zžíravě kyselé, ani okázale sladké, ani příliš trpké. Je ladné a přesto silné.

Jde skutečně o jemné víno, kde už člověk oceňuje detaily. Je to kategorie “vážná hudba”. Komplikované, sofistikované, erudované, ale neřve a nehlučí nějakou jednoduše uchopitelnou vlastností. Není to pop na tři akordy s refrémem.

Sám jsem se podobným vínům vyhýbal, zejména proto, že jsem si říkal, že to ještě neumím ocenit. Je to skutečně pro lidi, kteří ocení jemnost a neujíždí zrovna na čokoládě.

Rychlé info:

Poměr cena výkon: Za čtyři stovky chci mít z vína zážitek. A v tomhle případě jsem dostal dobře odvedenou práci, ale žádné emoce.

Splněné očekávání: Možná, že taková noblesní vína z Montepulciana jsou všechna. Jemná, harmonická, ale zaměnitelná. Já doufám, že taková vinařská legenda skrývá trochu více než nesmělé gentlemenství.

Druhý den: Říkám si, že si musím zkusit koupit, ještě nějaké abych se rozhodl, jestli jde o drahé, jemné a nudné víno, nebo jsem akorát na takové narazil na poprvé.

Suché - sladké: Sušší.

Rosso di Montalcino, Lambardi, DOC 2011 369 Kč

Mladší, divočejší brácha Brunella, který je díky bohu taky levnější. I vedle Vino Nobile působilo červené z Montalcina živeji a zapamatovatelněji. To já umím ocenit. Jsem poměrně minimalista v tom, že mě baví na víně jeden prvek, který vystupuje. Respektuji naprostou eleganci, která je jemná a harmonická ale vlastně nepopsatelná a ani jinak nepolapitelná jako konkurent z Montepulciana, ale bližší je mi, když to má nějaký charakteristický rys.

Rosso di Montalcino mělo jasnou vůni, alkohol nebyl znát a přesto ho bylo ve vínu dost. Vytvářelo i hezký pocit v ústech. Někdy se ústa po červeném vínu, vinou tříslovinou stahují, tady ne, což svědčí o tom, jak vše souznělo a přesto měl výsledek lehký nádech višní, který mě tak baví na Chianti. A Rosso v sobě má tu italskou drzost, udělat víno s nádechem višní.

Poměr cena výkon: Otázkou zůstává jestli za podobnou cenu neudělá daleko větší službu nějaké lepší Chianti, které višněmi v chuti také oplývá. Ale dá se jinak říct, že jde skutečně o elegantní, velké víno rovné své ceně.

Splněné očekávání: Daleko lépe si dokážu představit a porozumět, proč jsou tato vína tak ceněna a vyhledávána než u Montepulciana.

Druhý den: Rád zainvestuji do dalšího vzorku.

Suché - sladké: Sušší.

Toskánsko ve skleničce: Chianti Classico a Chianti Rufina

Vánoce 2014 jsem vyhlásil za toskánské svátky, protože jsem měl už od konce listopadu nezměrnou chuť nakoupit si ohromné množství vína Chianti a propíjet se jím skrze celý advent. Asi protože jsem si zrovna pročítal kapitolu o italském víně, kde bylo spoustu tipů jak za rozumnou cenu sehnat relativně neznámá, ale zároveň vysoce kvalitní a uznávaná vína.

Nakonec jsem přeci jenom rozhodl rozšířit obzory a vyzkoušet i další toskánské perly, které nejsou nutně jen Chianti. 

Tenhle týden si ale chci zhodnotit právě dvě vína Chianti, která jsem si nadělil a které jsou typické svým italským šmrncem. Ve Francii dělají noblesní harmonické vína, v Itálii rádi harmonii trochu naruší. Je to takový rukopis chutnající po drzém sebevědomí. Dlouho jsem hledal, jak tu chuť k něčemu přirovnat, až jsem narazil na úplně prosté konstatování, že Chianti typicky chutná po višních. Podle mě je to jakási chuťová nadstavba, drzý italský višňový podpis.

Dvě informace, které byste měli znát než si Chianti koupíte:

• Věnujte pozornost výběru. Jak jsem si ověřil není Chianti jako Chianti, i když pro vinaře platí stejná pravidla hry.
• Vína mívají kolem 14 procent alkoholu. Přestože působí lehce, docela klidně by umlátily i tak žíznivého pijáka jako jsem já.

O tom, jak se za italskou eleganci jménem Chianti skrývá i soubor jasně daných pravidel a technicistních postupů, jsem už psal. Hlavní je ale vědět zhruba tohle: Chianti má tři kvalitativní úrovně: Chianti, lepší pak má být Chianti Classico (jak se smí nazývat jen vína pěstovaná v srdci regionu, kde se víno pěstuje tradičně a vlastně to vůbec nezaručuje, že bude lepší) a na vrcholu je pak Chianti Classico Riserva, kterému se dává více času na zrání v sudech a vůbec se o něj více pečuje.

Já jsem si vychutnal z jednoho ročníku 2011 víno z Chianti Classico a víno z vedlejšího regionu, které je ale vedle Classica považován za nejkvalitnější - Rufina.

Chianti Rufina, Fattoria Selvapiana, 2012, 295 Kč

Vždycky se snažím nehodnotit víno jen podle láhve, ale všechny toskánské vína, které se mi dostali do rukou jsou prostě učebnicí stylu a pádný důkaz, že dobrý obal umí konzumenta správně naladit.

Navíc vila na obalu má skutečný předobraz v usedlosti Selvapiana, podle které se jmenuje i výrobce tohoto vína. A další perlička - usedlost a tedy i vinařství patří stařičké paní Francesco Giuntini Antinori. A příjmení Antinori znamená ve světě Chianti hodně. Rodina Antinori vinaří už po 26 generací a v historii ji lze dohledat až do roku 1385. Značku Antinori ale drží bratranec paní Francescy - Piero Antinori, který jako jeden z prvních začal experimentovat s vínem a stojí na začátku trendu Supertoskánského vína a patří i k vinařům, kterým se podepsali na tom, jak dnes Chianti chutná.

Víno mělo krásnou tmavě rubínovou barvu, ale na tomhle místě bych se chtěl trochu omluvit, že jsem ji nezvládl pořádně vyfotit. Stojí za tím hned několik důvodů - víno bylo silné a má vůle fotit slabší, světelné podmínky byly nic moc, takže fotky moc nevyšly a ve výsledku se barevně nijak zvlášť nelišilo od druhého zkoušeného vína.

V chuti mi skvěle seděl Chianti višňový podpis. Byla to jen taková tečka na závěr v chuti, ale zároveň dostatečně výrazná. Ale věřím, že jde o otázku vkusu a někomu to naopak nemusí sedět.

Citlivost na alkohol, kterého je v Chianti hodně - 14 procent, je zdá se různá. Při prvním loku mi přišel alkohol hodně patrný, s dalšími ten pocit opadal. Ale ozývaly se i hlasy, že je to úžasně lehké víno, které se postupně měnily v pravý opak, že je víno moc silné.

Rychlé info:

Poměr cena výkon: Za cenu kolem tří stovek už chci velmi dobré sváteční víno. A to jsem dostal. Není to super výkon, ale odpovídající výkon.

Splněné očekávání: Jsem velký obdivovatel italské nebojácnosti udělat víno jemné, silné, harmonické a přesto s jedním výrazným prvkem na závěr. A tohle víno mi sedělo.

Druhý den: No hrozný. Je to silák. Pijte s rozumem a asi i s jídlem.

Suché - sladké: Sušší.

Chianti Classico "Granaio", Melini, 2011, 238 Kč

Vinařství Melini má trochu pohnutější historii. Začínalo v roce 1705 a jeho majitelé chtěli vyrábět moderní vína. A takže jo. Jejich Chianti pomáhali prošlapat slávu tomuto regionu. Jenomže jak byla žádáná, tak to vinařství v průběhu času neuneslo a začalo dělat horší vína. A co hůř, začalo je dávat do tradičních láhví fiasco, opletené lýkem a tvářilo se, že to je to pravé Chianti. Zkazili si pověst.

Dnes ale platí opět za seriózní vinaře, patřící do velké skupiny. Jejich vína představují dobré Chianti za rozumnou cenu.

V barvě se tohle víno z původního klasického vnitrozemí, kde se Chianti pěstuje nijak neliší od Rufina. Kde ale já spatřoval změnu - ta je v intenzitě višňové dochuti. Pro to si tohle víno kupuji a tady mi to přišlo málo razantní, málo sebevědomé. Víno jinak působilo lehce i přes své velké množství alkoholu a skutečně bylo dobře odvedenou prací.

Ve výsledku u mě ale trochu prohrálo právě tou korporátností. Jde o víno, které má chutnat mase, takže je ve výsledku trochu nemastné neslané. Více než u předchozího vína se bojím, že kdybych ho ochutnal poslepu netipnul bych si, že jde o Chianti.

Rychlé info:

Poměr cena výkon: O šedesát korun levnější, ale požitek také menší. U tohoto vína se podle mého cena měla pohybovat ještě trochu níž, pod dvěma stovkami a bylo by Chianti lidovka. Výkon menší než cena.

Splněné očekávání: Višňovou tečku jsem trochu postrádal, nebo byla příliš jemná, slabá, ustrašená a šlo tak spíš o dobře zvládnuté červené víno bez dalších ozdobiček.

Druhý den: No hrozný. Opět je to silák a dávat si dvě takové vína za večer může radikálně měnit program následujícího dopoledne.

Suché - sladké: Sušší.