 |
| Zweigeltrebe má i příbuzné, na které mám políčeno v následujících týdnech. |
“Tak to si ještě neměl víno od Botura,” ozval se na to párkrát hlas s vědoucím klidem a mírnou dávkou přezíravosti.
Problém spočívá v tom, že Botur svá vína zaváží přednostně do sítě vináren Monarch. Jednu najdete třeba v ulici Na Perštýně. Monarch vybírá menší vinaře a ty exkluzivně nabízí pouze svým hostům, čímž tyto vinaře v podstatě zabetonovává pro obyčejný lid. A jestli jít nebo nejít kvůli tomu do Monarchu na skleničku, je otázkou. Nějak mám pocit, že je to tam nechutně drahé a za hranicí zdravé dávky vinařského snobismu (ostatně vzpomeňme si, kdo křtil v Monarchu svojí knihu, a jak to dopadlo).
Přestože jsem se na stránkách Vinařství dozvěděl, že své lahve zaváží i jinam, zodpovědně můžu říct, že jsem na ně nikde jinde nenarazil, a to prolézám každou vinotéku, na kterou natrefím.
O to víc jsem byl nadšený, když jsem se připletl k “ochutnávací krabici” a mohl si vybrat rovnou šest lahví červeného z 12. Byla to těžká volba, ale instinktivně jsem sáhl po: Frankovce, Merlotu, vydrápl si Cabernet Sauvignon, cuveé 2008 (které mě dostalo tím, že vypadalo jako láhev objevená na dně moře), André a nakonec Zweigeltrebe. Říkal jsem si, že po tomhle snad poznám, jestli někdo umí nebo neumí.
Rychlá odbočka: Hodně jsem slýchal, že Botur dělá jen červené víno. Měl jsem ho tedy skutečně za vinaře s pořádnou kuráží, protože moravská bílá jsou skutečně na špičkové úrovni, červená jsou taková nějaká… hlavně drahá. Hodit přes palubu bíle, kterým se u nás daří, je v mých očích čiré vinařské hrdinství. Podle blogu dámy, která byla přímo u Botura na ochutnávce tomu tak ale není. Naopak jsem si vyčetl, že už nezvládá pěstovat révu, i když dřív své vinice měl a aktuálně hrozny kupuje od smluvních dodavatelů, především ze Slovácka. Nevím, laicky si říkám, že zde může být problém s různou kvalitou hroznů, na druhou stranu může veškerou svojí energii zaměřit na proces zpracování.
Zweigeltrebe 2008 v pozdním sběru
Už jsem nějaké Zweigeltrebe vypil a nijak zvlášť mě ta odrůda neodpálila. Většinou byla kyselá a co se vydávalo za příjemnou kořenitou chuť jsem vnímal spíš jako vtíravou pachuť, která způsobovala, že bylo zajímavé ochutnat, ale rozhodně ne se s vínem propít skrz večer.
Nejvíc mě doposud okouzlilo Zweigeltrebe z Habánských sklepů. Na nic si nehrálo, dalo se sehnat za 70 korun a skutečně se příjemně popíjelo.
Co jsem si zjistil, tak Zweigeltrebe je kříženec dvou starších odrůd - Frankovky a Svatovavřineckého. Vyšlechtil ji rakušák Fritz Zweigelt v roce 1922. Skrz na skrz je to echt germánský rodokmen.
To vynalézání nových odrud tím, že se kříží stávající, je tuším specifikum Německa, Rakouska a České republiky. Jinde se víno pěstuje, tady se neustále kříží a kříží. Pravděpodobně proto, že nemáme úplně ideální podmínky pro pěstování červeného vína, snažíme se vhodnou révu stvořit.
Zweigeltrebe je přesně takové - podle všeho hodně odolné, vydrží mrazy až do -24 stupňů a dozrává dříve, takže je větší šance, že se povede pozdní sběr, výběry z hroznů a bůh ví jaké další přívlastkové vína, na kterých v regionu zásadně ulítáme. Vždy je to něco za něco. Kompromis. A když není obratný vinař odrůda je trpká, kyselá a má přílišnou kořeněnost = hnusnou pachuť.
Na Boturově Zweiglu ale vše ladí. Příjemná vůně slibovala, že víno nebude jen navoněné nic. První hlt byl výrazný útok právě tím kořeněným, co odrůdu charakterizuje a může i zkazit. Ale od druhého napití, to rozumně ustoupilo do pozadí, až úplně zmizelo a zůstal jen příjemný, velice jemný pocit. Taková něha a vlídnost ve sklence. Závěr je takový, že si na 95 procent seženu další láhve - pokud mě další Boturovy lahve nevystřelí do jiné dimenze.
Zweigeltrebe 2008 hodnocení:
Poměr cena výkon: Já jsem se dostal k lahvi za 130 korun. A byl jsem naprosto spokojený. Nejčastější neduh moravských červených je, že stojí klidně i tři stovky a výsledek je srovnatelný s obyčejným francouzským nebo italským vínem za pár šlupek. Za tohle víno bych dal s přehledem i 200 korun a necítil bych se nijak okraden.
Splněné očekávání: Botur zatím svojí auru, že červená umí obhájil. V případě odrůdy Zweigeltrebe mé očekávání, že to bude kyselý rakouský experiment, naštěstí nenaplnilo.
Druhý den: Jasně si vybavím ten výkyv, kdy první doušek byl silně aromatický a pak najednou víno klouzalo do krku zcela ladně.
Suché - sladké: Střed. Zajídal jsem to salátem, což by u jiných červených vín znamenalo, že mě dnes rozskočí hlava (cukrouše je třeba zajíst nečím hutnějším), ale nebylo ani nepříjemně kyselé, když jsem ho popíjel jen tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat