Božská mana z Mosely

S německými víny je to v něčem podobné jako s jejich auty. Jsou kvalitní... Ale zdá se mi, že zatímco o těch autech to ví skoro každý, tak o vínech to stále lidé moc nevědí.

Slyšel jsem docela vtipnou teorii, že věhlas německým vínům utnula americká propaganda během druhé světové války, která vykreslovala Němce jako tlusté buřtožrouty (asi byste víno od takových otrapů taky nechtěli pít, že jo?).

Ať to bylo jakkoliv, před válkami byla německá vína skutečně velmi ctěná. Hlavní vinařské oblasti jsou doslova nalepené k francouzským hranicím. A posledních zhruba dvacet let si Němci skutečně zapracovali a vrácí se do středu pozornosti vinařského světa.

Jestli už tak dost kvalitním bílým německým vínům někdo kraluje, tak je to Riesling. A to nejlépe Riesling z Mosely. 

Zkoumat jen tyhle rýňáky může být slušnou zábavou na celý život. Stylem a zpracováním se liší vinař od vinaře. Každý má svůj názor na to, jak by měl Riesling chutnat. Je to podobné jako, když jedete po Itálii a na každé zastávce vám udělají pizzu trochu jinak a je podle nich tou nejlepší. A Ryzlink rýnský je k tomu úplně ideální, tvárnou odrůdou, s kterou si vinaři můžou vyhrát. Víno tak může být suché a minerální, properlené, vyvážené, navoněné, sladké i přeslazené, a pokaždé je skvělé.

Tohle léto jsem si vyhradil téměř speciálně na německé rýńáky, abych se v nich trochu vyznal a našel v nich nějaký řád. Končím, tam kde jsem začal. Vypil jsem nejméně deset lahví různých cen, od různých vinařů a z různých oblastí, a nejsem schopen říct jediné uspokojivé vodítko nebo doporučení. Vím jen, že se pijou jako nic.

Na jednom ze specialistů na Rieslingy, vinařství Dr. Loosen jsem si ale potvrdil, že za kvalitou se u nich skrývá pilování vyváženosti a harmonie. 

Riesling Kabinett, Blue Slate, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Základní ryzlink od “sofistikovaného” výrobce, jak se Dr. Loosen nazývá, vyjde na 12 eur, což není tak špatná cena, když vám zbudou nějaké drobné po dovolené a máte to štěstí, že přestupujete na letišti ve Frankfurtu. Podle všeho šlo o rozumnou koupi. Průměrná cena je o euro vyšší.

Hrozny pochází z několika vinic v Mosele. Což by kde kdo asi vůbec neřešil, jde nakonec o víno z jedné oblasti, ale v téhle cenové úrovni je dobré vědět zcela konkrétně z kterého pole, svahu či kopce víno máte.

Tenhle Riesling se má projevovat výraznou mineralitou a broskvovou chutí. Moje zkušenost byla ale trochu jiná.

Víno bylo překvapivě sladké. Takové pití do cukrárny pro staré dámy. Trochu z něj až trnuly zuby, ale působilo načechraně, lehce a neomrzelo, protože skutečně za tím přílivem sladkých tónů zůstávala minerální dochuť a kyselkavost. Ač to zní skoro absurdně na papíře, to víno bylo vyladěné a vyvážené. Sladkost byla to první co vás zaplavilo, ale nebylo to jedinou zbraní.

Riesling Spatlese, Urziger Wurzgarten, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Tenhle ryzlink patří k těm vůbec nejdražším, které jsem kdy pil. Přišel mě na 20 euro. Ale nemohl jsem odolat postavit proti sobě dvě vína od Dr. Loosen. Stále šlo i přes letištní nákup o celkem chytrou záležitost. V průměru lahev přijde na 22 euro.

Tenhle rýňák je z jedné konkrétní vinice - Wurzgarten, neboli kořeněné zahrady. Zdejší vína mají mít, jak už stát napovídá, exotické a kořeněné aroma.

Po všech stránkách šlo cítit, že jde o víno, kterému se věnuje mimořádná péče. Opět převládaly sladké tóny, vše bylo ale uhlazenější, jemnější a vytříbenější.

Exotické aroma jsem v chuti příliš neobjevil, u kořenitosti je to pak otázkou imaginace, pro mě to spíš byla medovost.

Co se ale vínu musí nechat je, že chutnalo božsky a hodně se lišilo od toho, co jsem původně čekal.

Na konci vinařského světa

Nedávná návštěva restaurace u Zběhlíků kousek za Litomyšlí, kde jsem měl zatím vždy jen ty nejlepší zkušenosti, mi uvízla v paměti. Tamního číšníka, typického “Panavrchního”, nejspíš rozmrazili po desítkách let. Z jeho servírování vína zavanul socialismus.

  

Evidentně jim v restauraci někdo pomáhal sestavovat vinný lístek. Vypadal rozumně a vína byla seskládaná chytře a vše tak lákalo si nějaké dát. O to víc zklamal právě číšník.

U stolu jsme se domluvili na růžovém vínu jako kompromisu k masu i rybě a objednali jsme si konkrétní lahev. Číšník bez jakéhokoliv komentáře přinesl sice růžové víno stejné odrůdy, ale v jiné jakosti. Když jsme ho na to upozornili, řekl, že: “jemu stejně víc chutná kabinetní než pozdní sběr, a že tak máme vlastně lepší víno.” Navíc prohlásil, že kabinetní víno má větší množství zbytkového cukru než pozdní sběr. To není pravda. Pustíte se do hádky s vrchním, když jste do restaurace zvaný a neplatíte?

A kromě toho se ani neobtěžoval vysvětlit, že nám přinesl víno od úplně jiného vinaře. Vyberete si BMW a dostanete sedan od Fiatu...

Tohle by se nemělo stávat, případně s pořádně šťavnatou omluvou a slevou. Začali byste se hádat, když neplatíte a jste zvaný?

Číšník sice zahrál takový ten cirkusácky týjátr, kdy jsem jakože hodnotil, jestli je víno dobré. Následně všem dolil, ovšem kromě mě. A nebyla to náhoda, u druhého vína to samé. Evidentně si ten, kdo ochutnává víno má následně vystačit s tou slzičkou, co mu nalil. Je to sice nejmenší prohřešek, ale dobře dokládá danou úroveň servisu vína.

Chybky se ale stávají i jinde. Například na etiketě vína od Lahofera. Na jejich Dornfelderu v pozdním sběru z roku 2012 se můžete dočíst, že má “příjemnou a hebkou tříslovinu” a vyniká “sytějšími taniny s jemnou dochutí”. Takže si můžete vybrat, protože taniny jsou tříslovina.

Jenomže tohle všechno jsou jen malé výtky, pokud bych to měl srovnat s Islandem, kam jsem se letos zajel ochladit. Veškerý alkohol super drahý. V restauracích stojí jedna sklenička nejotřesnějšího vína tolik co u nás skutečně dobrá lahev - začíná se na 300 korunách.

Pokud se rozhodnete pořídit si celou lahev v obchodě, tak musíte zavítat do státního obchodu, který má na prodej alkoholu monopol. Je jich jenom pár po celém ostrově, takže není výjimkou, že musíte jet desítky kilometrů po silničkách k tomu nejbližšímu. A někde otevírají v deset, jinde v jedenáct a nebo taky až ve dvě či ve čtyři. A opět někdy zavírají v šest, někde ve čtyři. Několik těchto státních obchodů bylo otevřeno jen na dvě hodinky denně.

Výběr se různí jak otevírací doba, ale jedním si můžete být jistý. Příliš velký není. V zapadlých obchůdkách je to sotva deset druhů bílého a červeného plus nějaké to šumivé víno. Ve větších obchodech už najdete solidní regál, ale nic co by zvídavější vínomilec neměl za pár měsíců prochutnané. Musím uznat, že jde většinou o reprezentativní vína, který dávají smysl. I to nejlevnější červené Gato Negro je chilský Cabernet Sauvignon, z kterého skvěle pochopíte základní charakteristiku červeného Cabernetu.

Je to ale jednoznačně vinařský konec světa, kde za jen trochu zajímavější lahev zaplatíte majlant. Rychle jsem si tam uvědomil, že v Česku je to vedle Skandinávie stále vinařské nebe.