Krása jednoduchosti Malbecu

Super víkend, všechno kvete, nebe je krásně modré a slunce vyhřívá jarní den na příjemných dvacet stupňů. Ideální chvíle zahájit letošní grilovací sezónu.

Pár chvilek po tomhle impulzivním rozhodnutí letím mezi regály přilehlého supermarketu a hledám, jaké víno by se k tomu hodilo. Co to povídám? V takových chvílích, když větřím blížící se grilovačku, mívám hned jasno, co si k tomu dá za víno. Argentinský Malbec. Je to geniální červené. Každému chutná, skvěle sedí k masu a obecně přesně zapadá do atmosféry slunné soboty. Malbec totiž nic nekomplikuje, naopak.

O tohle víno se s nikým nebudete hádat, jestli je nebo není dobré. Prostě je bezva. Ještě jsem nepotkal jediného člověka, kterému by Malbec nesedl. Je hutné červené víno, plné svěžejších ovocných tónů a s tříslovinou a kyselostí, které si ani nevšimnete. A navíc není nijak drahé. Za láhev dáte 130 až 200 korun.

Malbec je původně francouzská odrůda, kterou používají převážně do cuveé. Skutečný domov ale našla až v Argentině, kde Malbecu dali prostor vyniknout. Dělají z něj jednoodrůdová vína a svět se nestačí divit. Dokonale odrůdu resuscitovali, dnes už ji pěstují všude v Jižní Americe a všude možně. Ale pravdou je, že v Argentině ji to stále svědčí nejvíc. Dokonce tam Malbecu vytvořili svátek Malbac Day letos připadl na 17. dubna, kdy jsem byl v Itálii, takže mu skládám poklonu až teď.

Podle všeho v Argentině, ale Malbecu prospívá hlavně vyšší nadmořská výška. Ukazuje se, že v nížinách není tak hutný, tak zajímavý, jako ve výškách kolem 1000 metrů nad mořem. Není to kouzelné? Malbec je prostě takový horal.

Já jsem ke grilu vzal hned dvě různé láhve od obřího argentiského vinařství Trapiche, které má skvělou pověst a jen těžko bych mohl očekávat, že v řetězci budou mít nějaké argentinské mikrovinaře.

Malbec, edice Vineyards, Trapiche 2014

Divil jak lehké víno to na Argentinu je. Má sice 13 procent, ale vůbec to není znát a hodí se skutečně i ke grilu a sluníčku, což jsou dva zdroje žáru, které umí slušně nahlodat opojenou hlavu.

Určitě tímhle vínem nic nezkazíte, ale já byl trošku smutný, čekal jsem víc, intenzivnější, hutnější, výraznější čitelnější víno. Základní Malbec je tak taková light verze Malbecu.

Poměr cena výkon: Ne, za 130 korun s tímhle neprohloupíte. Někdo ke grilu přinesl stáčené bíle za pár korun, a bylo to jak víno z prášku. Tenhle Malbec je sice lehčí než jsem čekal, ale nepůsobí jako výsledek chemického pokusu. A pořád má své kvality - jasný, dobrý a výrazný.

Splněné očekávání: U Malbecu jsem maximalista. Mám rád, když je trochu víc silnější.

Druhý den: Prostě dopředu přiznávám, že o trochu dražší druhá láhev to u mě vyhrála na celé čáře.

Suché - sladké: Trochu kyselejší.

Malbec, edice Oak Cask, Trapiche 2013

Tenhle Malbec je o rok straší, o trochu dražší, o trochu silnější (14 procent) sesbíraný z vinic, které jsou v nadmořské výšce 750 až 1100 metrů nad mořem a poležel si i šest měsíců v sudu. Můžu vám říct, že nic víc už není třeba. Měl jsem dražší Malbecy od rádoby luxusnějších vinařství, které ležely déle v sudu, ale rozdíl mezi tímhle Malbecem za dvě stovky a těmi za tři či čtyři je téměř nepostřehnutelný. Tohle je přesně ono.

Poměr cena výkon: Právě tohle víno, které je sice také prakticky základní, samotné vinařství Trapiche, má ještě asi čtyři další dražší řady Malbecu, je dokonalé grilovací pití. Když se podíváte na fotky, kde se tenhle Malbec pěstuje, tak jste skoro dojatý. Přijel k vám s neuvěřitelně krásného podhůří.

Splněné očekávání: Tohle víno řadím mezi své patří mezi mé TOP.

Druhý den: Co když Vám řeknu, že člověk co přinesl stáčené víno, si pak doslova užíval víkend právě s touhle láhví?

Suché - sladké: Skvěle vyrovnaná.

Nejsevernější jižanské červené

Valpolicella Ripasso jsem si před necelým rokem koupil na lodi mezi Dánskem a Švédskem. Jak to na trajektu mezi super drahou zemí a zemí s prohibicí bývá, za čtyři sta korun jsem dostal takové italské víno z pizzerie. Přinesou vám ho jako největší poklad a za barem ho přitom rozlévají z obřích kanystrů třetí cenové.

Za normálních okolností bych do dalšího popíjení Valpolicella nešel. Měl jsem ho zařazený mezi vína, která si koupí nějaký nešťastník, když potřebuje vzít lahvinku k návštěvě.

Když jsem ale jel do Milána autem, říkal jsem si, že by byla škoda něco cestou nedovézt a zároveň nebyl čas zajíždět dál do Toskánska nebo Piemontu. Narazil jsme na článek od The Guardian, který zmiňuje, že se Valpolicello mění z nudného vína na jedno z nejlepších italských červených vín. Okamžitě jsem dostal chuť i nákupní horečku a cestou jsem si alespoň dvě láhve pořídil.

Po předešlé zkušenosti z trajektu jsem si říkal, že zkusím úplně to nejlepší: tedy Valpolicella Ripasso Classico.

Jen pro vaší představu:

Valpolicella - obyčejné červené víno z vinařské oblasti kolem Verony.

Valpolicella Ripasso - do červeného vína se znovu přidají hrozny a víno se nechá prokvasit podruhé, takže ve výsledku je silnější a chuťově výraznější.

Valpolicella Ripasso Classico - víno je ke všemu z území, kde se historicky pěstovalo.

Vezmu to ještě jednou po pořádku. Valpolicella je červené víno, které má tak šílený název, že ho nikdy neřeknu správně a třikrát si ho musím zkontrolovat, když ho píšu. Základem je italská odrůda révy Corvina, která je chuťově doladěná dalšími ještě méně známými odrůdami jako je Molinara či Rondinella. Italové jsou podle mě šampióni v počtu místních odrůd, které se nikde jinde nepěstují. Proto se moc o Corvině nebudu rozepisovat. Nemá smysl jejich vína hodnotit podle druhů révy.

Ripasso už se pamatuje lépe než Valpolicella a v tomhle rázném a úderném slově se ukrývá, že je “opětovně fermentované”. Právě to dělá z obyčejného vína siláka asi jako když mu dáte napít elixír od druida z galské vesničky.

Classico říká, že víno je z území, kde se původně pěstovalo víno. Zní to malicherně, ale má to obří význam. Například ve Francii je právě jen na polohy vinic v jedné lokalitě, víno klidně i stonásobně dražší. Italové na tom tolik nestaví, i když u nejslavnějších regionů to hraje velkou roli. A i místní si polohu berou k srdci. Vypozoroval jsem, že nepijí nic jiného než Classico. Většina vín, které tohle označení nemají, putuje na export. Je to prosté: roste zájem o víno a rozrůstají se i vinařské oblasti. Někdy vinohrady sází na divná místa. Stačí když pojedete autem z Milána do Benátek po dálnici. Kolem dálnice je bezpočet vinic. Na výsledku to má neodiskutovatelný vliv.

Jaké tedy má být poctivé a únavně dlouze nazvané Valpolicella Ripasso Classico? Silné, výrazně rozinkové.

A mimochodem, je čas...

Valpolicella Ripasso Classico,  Montecorna, Remo Farina, 2013

Jako kdyby si Veroňané přímo libovaly v super dlouhých názvech, tak tahle konkrétní láhev je z “lepší” edice nazvané Montecorna, což je jméno konkrétní vinice, a ještě je “Superiore”, což často neznamená vůbec nic, když budete mít štěstí tak to znamená, že víno leží déle v sudu, a je tak vyzrálejší.

Samotné vinařství ale dává o svém víně dostatek informací. Dozvíte se třeba, že v Montecorně révu zastřihávají a navěšují do tvaru “veronských pergol”, že víno si z půlky poleželo v sudu z dřeva ze Slovanie a z půlky v obvyklejších sudech, které jsou buď americké nebo francouzské. A víno by mělo chutnat intenzivně, višňově, měla by v něm být cítit kůže a špetka vanilky. Dost básnění, pojďme na to:

Poměr cena výkon: Víno stálo cca 400 korun. Má 14 procent alkoholu a pocitově je to ještě daleko tvrdší alkohol. O nějakých chuťových nuancích to vůbec není. První dostanete ránu do nosu, když přivoníte. Intenzivní, hutné, plné. A když se napijete dostanete druhou chuťovou ránu od třísloviny, alkoholu a silně extrahovaného červeného. Je to víno v jižanském plném stylu. Jenomže se vyrábí hodně severně a hodně komplikovaně, takže je to drahá rarita. Za dvě stovky máte stejně dobré víno třeba z Argentiny.

Splněné očekávání: Čekal jsem hutnější víno, ale s nějakým kouzlem, šarmem, vtipem navíc. Nic z toho se ale nekonalo. Za ty čtyři stovky dost málo.

Druhý den: Fakt pozor, tohle víno je ještě záludnější než 14 procent alkoholu může napovídat.

Suché - sladké: Střed, ale velmi intenzivní.

... fandit!

Valpolicella Ripasso, Fratelli Giuliari, 2013

Vinařství Fratelli Giuliari je pravý opak rodinného vinařství Farina. Ať jsem se snažil sebevíc nenarazil jsme na webové stránky vinařství a všechno, co se o jejich víně dozvídám jsou jen subjektivní pocity recenzentů-pijáků.

Poměr cena výkon: Víno stálo cca 450 korun. Má 14,5 procenta alkoholu a celkově se nijak zvláště neliší od předchozí. Což je škoda, protože není z Classico, a původně jsem si plánoval, jak budu popisovat rozdíly mezi vínem z historické oblasti a mimo ní. Druhá fermentace “Ripasso” evidentně přebíjí jemnější chuťové rozdíly. Ale zase, stejné víno z Jižní Ameriky seženete za hubičku.

Splněné očekávání: Super hutné, super silné, super drahé.

Druhý den: Překvapený, jak stejné obě zkoušená vína byla.

Suché - sladké: Střed, ale velmi intenzivní.