Svatomartisnký Muškát

Zatímco loni jasně vedlo mezi bílými Svatomartinskými víny Veltlínské červené rané, letos jsem objevil jen jedno a ještě k tomu zkažené. 

Jednoznačně nejdostupnější bílé Svatomartinské z mého pohledu byl Muškát moravský. Ten jsem našel jak v supermarketech od Habánských sklepů, tak i ve vinotéce, kde za čerstva doprodávali několik posledních beden raného vína.

Tím, že jsem popadl vlastně posledních pár lahví, tak jsem si vymyslel hezký program. Muškát moravský od Kořínka, Muškát moravský od Vajbara, Muškát moravská od Habánů. To už je poměrně zajímavý průřez tímhle navoněným vínem.

Od muškátů očekávám hlavně opojnou květnatou vůni a jemnou až neutrální chuť, prostě ať to víno skvěle voní a chuť té vůni spíš ustupuje. A ani jedno rané víno mě nezklamalo. Rok 2015 skutečně révě přál.

Muškát moravská, Vinařství Kořínek, 2015

Víno s nejmenším množství alkoholu (10 procent) a nejhezčí etiketou i nejintenzivnější vůní. Když jsem ho rozléval, od skleniček se ozývaly jen vzdechy a slova chvála jako “Tak tohlo by se dalo pít celý den...”, “Tohle se podařilo”. Intenzivní květnatá vůně s mírnější chutí, vlastně úplně optimální Muškát moravský. Hodně povedené a jestli ho někde ještě objevíte doporučuji.

Muškát moravská, Vinařství Vajbar, 2015

V porovnání s předchozím a následujícím vínem zcela zaměnitelné, obyčejné, nevýrazné. Jasně, že opět krásně vonělo, ale už v tom nebylo to “ach”, bylo to jen příjemné, ne velkolepé. Nechutnalo špatně, skoro se vínu nedá nic vytknout. Ale v letošní konkurenci příliš neuspělo.

Muškát moravský, Habánské sklepy, 2015

Asi nejmírnější ve vůni, za to nejsilnější v alkoholu (11,5 procent) a v chuti nejzajímavější. Zatímco Muškát od Kořínka a Vajbrta stal zhruba 130 korun, tohle stál necelých 80 korun. Nejen, že s menšími vinaři Muškát od Habánů udržel krok, ale v chuti byl nejzajímavější, nejintenzivnější.

Svatomartinské 2015: ročník století?

Letošní rok se prý povedl. Hodně slunečních dní a zapršelo přesně, když to vinaři potřebovali, takže mluví rovnou o ročníku století.

To jsou krásné, sebejisté zprávy, které začal chrlit Vinařský fond pár dní předtím než Svatomartinská vína zavalila sámošky po celé republice. Mám tuhle akci rád, stejně jako Beaujolais nouveau. Baví mě ta hra, že si v přesný datum zajdete pro láhve nového ročníku, které pak můžete hodnotit.

Takže včera to byl pro mě malý svátek. Zašel jsem si do nejbližšího obchodu a koupil bílé víno, červené a objevil jsem výstřelek v podobě klaretu. U Česku se tak označuje bílé víno z modrých hroznů.

Muškát moravský, Habánské sklepy

 

Super svěží lehké víno. Pamatuji si, že mě bavilo Svatomartinské naposled tak dva tři roky zpátky. Určitě má kus pravdy každý, kdo tvrdí, že tahle raná vína chutnají všechny podobně. Muškát je dost výrazná odrůda, takže to jde jednoduše posoudit. A letos to počasí z hroznů vytáhla hodně ze své charakteristiky, protože v tomhle Svatomartinském Muškát je se vším všady.

Zweigeltrebe klaret, Vinium

Pokus, co podle mě moc nedopadl. Zweigeltrebe nečekejte, je to takové vlastně nudné bílé víno, které chutná jako nudné růžové víno.

Modrý Portugal, Habánské sklepy

 
Asi bylo letos fakt hodně slunce, protože tohle červené je podle mě za hranou sladkosti. Není to vlezlá přeslazená chuť, které najdete hlavně v levných čučech, to ne, je hladší a čistější. Ale z pití máte pocit, že je to přepísklé. Přemýšlel jsem jak daleko to má k čuču spíš než jak daleko to má k dobrému víno.

Ročník 2015? Počásí mu určitě přálo, ale víno jsou z části o počasí a zčastí o práci vinaře. Ne každý přitom umí odpálit nahrávku na smeč.

Veltlínské zelené a vymazlené

Znáte soutěž na České televizi Méně je více? V těch svých pár minutách za opojného hudebního doprovodu laškovní elektrické kytary se snaží diváka nahlodat myšlenkou, že “někdy méně znamená více”.

Osobně si myslím, že to je myšlenka, která by se měla v gastronomii vyzdvihovat do nebe. Nejde jen o to, že jeden úžasný řízek je stokrát lepší než výlet přes půl republiky s vouchery na “tolik řízků, kolik se jich do vás vejde”. Stejné pravidlo, že méně je ve výsledku více, mě vlastně přimělo začít psát tenhle blog a platí tedy skvěle i pro víno. Rozhodl jsem se raději vypít dvě lahve vína týdně, než jako dřív do sebe každý den kopnout jednu lahev. Díky tomu se snažím si pití vína víc užít, víc zapamatovat, víc plánovat, a ve finále se nebojím si dopřát kvalitnější a dražší vína.

Do teď jsem pokládal za svůj velký objev Sauvignon z Nového Zélandu. Prakticky jakýkoliv, od jakéhokoliv vinaře a jakýkoliv ročník a stejně tak i jakékoliv ceny. Úžasně aromatické, plné víno s jasnou a výraznou chutí po kopřivách. Tenhle Sauvignon vás zavede do úžasného světa, kde jasných a jednoduchý vjemů. Je to skvělý relax.

Jenomže naposled jsem si dal na deci novosvětského Sauvignonu, skleničku rakouského zeleného Veltlínu. Zkuste si to sami. Ten kontrast je neuvěřitelně vypovídající. Daleko lépe než celý článek postihne a vysvětlí rozdíl. Dost možná jsem měl štěstí na velmi dobrý Veltlín ale Sauvignon najednou působil přepáleně. Moc sladký, moc převoněný, moc jednoduchý. Vedle toho rakouské víno bylo jemné, až trochu záhadné, a nutilo k pozastavení a zamyšlení. Jasně, naplnilo právě tu myšlenku, že méně je někdy více. Někdy je ta jemnost prostě krásná.

Vím, že je to šíleně dlouhý úvod k Veltlínu, ale nevím jak jinak ho uvést. Dřív jsem k této odrůdě měl oprávněné výtky. Většinou je totiž v Česku synonymem levného kyselého a nepodařeného vína, které z nějakého důvodu přežívá na různých akcích jako jsou divadelní přestávka, plesy a podobně.

Pít dobrý Rakouský Veltlín je jako byste se v klidu začetli do románu o aristokratech. Zavítáte s ním do společnosti načechraných sukní, složitých účesů a konverzací plné kudrlinek a vytáček, a kde je slovo “přejemnělost” výrazem úcty a kvality, nikoliv pohrdáním.

Napsat jen, že je Veltlín jemný, v chuti velmi nepatrný a nesmělý by to nejspíš nevystihlo. Už jen z toho důvodu, že tohle víno začíná být stále více oblíbené a ve světě vyhledávané.

Pro nás je krásné, že to máme kousek, a vína tak seženeme poměrně levně. Je to i skvělý vzor pro naše vinaře, protože jejich jižnější sousedé skutečně věnují skoro všechnu energii do pár odrůd, které pokládají za klíčové, místo toho, aby dělali úplně všechny odrůdy, na které si vzpomenou.

Mám rád německý ryzlink a vína z Rakouska jsou méně minerální, což já třeba postrádám, ale je třeba se s tím smířit, protože naopak v nich vynikají jemné květinových tónů.

Vyzkoušel jsem tento týdne dva rakouské Veltlíny:

Weinmanufaktur Krems, Grüner Veltliner, 2013

Víno, které se prodává v neměckých a rakouských supermarketech jako REWE za necelých sedm euro a přitom z něj padnete. Super hebké, nenápadně ovocné. Když ale na něj nemáte náladu, zdá se být až vodové. Pro mě ale skvělý a po delší době úplně nový zážitek.

Josef Dockner, Grüner Veltliner, 2013

Jemné, až přejemnělé víno, které ale dalo na zadek mému oblíbenému Sauvignonu z Nového Zélandu, protože se tolik nepodbízelo a chuťově tolik nekřičelo.

Propít se Veverkou

Před pár lety jsem objevil Vinařství Libora Veverky. Zapůsobí hned v několika směrech. Design etiket patří podle mě k těm nejpovedenějším na Moravě. Nejsou ani příliš novátorské ani ani příliš předpotopní. Jednoduše se může poplést, protože v rámci Čejkovic, kde Libor Veverka působí, funguje i druhé vinařství Veverka, které má ve znaku větrný mlýn.

Od Libora Veverky můžete ochutnat i víno tak trochu jiné révy. V rychlosti: prakticky všechny vína, které pijeme jsou z hroznů révy vinné neboli Vitis vinifera. V Americe ale existuje ještě divoká réva Vitis labrusca, které ale dávala víno, o kterých se píše, že mají v chuti cosi “liščího” a dělají ho jen američtí nadšenci. Pokud si koupíte víno nazvané Radost od Veverky, tak tuhle specialitu ochutnáte. S Vitis labrusca totiž experimentuje. Za sebe můžu říct, že jsem tohle víno měl několikrát a je na hony vzdálené od liščí příchuti, spíše je příjemně ovocné.

zdroj: http://www.vinotekabaryk.cz

Příjemná ovocnost, která mi až připomíná chuť dětských bonbonů lipo, se mi váže ke všem vínům Libora Veverky. On sám sice mluví o spojování “modernější technologie s tradičními postupy, které spolu s naším rukopisem dávají vínům nezaměnitelný charakter”. Je to sice načechranější fráze, ale člověk se z ní nic moc nedozví o charakteru ani rukopisu. Takže svěží ovocnost.

Delší dobu jsem si nedělal průřezový košt nějakého vinařství, nebo odrůdy a zavzpomínat si na příjemné okamžiky s tímhle vinařem mě nadchlo. Navíc jsem chtěl vědět, jestli se někam posunul, když se minimálně dostal do kategorie kolem tří stovek.

Nakonec jsem zvolil cestu nejmenšího odporu a zašel si pro vína do Global Wines na Andělu, kde jsem si je rovnou vyzvedl, i když jsme asi dva týdny vymýšlel jak je nakoupím přes dvorního prodavače Veverky e-shop ano-vino.cz. Jenže tak dlouho jsem se rozmýšlel jaký ročník a jak to nakombinovat, až nezbyl čas pro dovoz vína.

Global Wines má všechna vína od Libora Veverky z roku 2013. Ochutnal jsme proto Ryzlink rýnský, Sauvignon Blanc, Rulandské šedé a Frankovku. Kdybych měl shrnout tento ročník pro vína od Veverky, tak byl dost nijaký. Obecně jsem měl ve vzpomínkách daleko impozantnější vína od tohoto vinaře. Pojďme si to rozebrat.

Ryzlink rýnský, kabinetní, 2013

Tohle kabinetní víno stálo 242 korun, což je velmi slušná cena. Mám doma německé Ryzlinky za daleko lepší cenu. Navíc letos jsme se Ryzlinku hodně věnoval a můžu celkem jistě říct, že tohle byl v rámci Česko-Německo-Rakouského teritoria velký podprůměr. Vůbec nechápu, proč takové víno vinař, kterému jde o své jméno, dělá. Nevýrazné kyselé nic.

Obecně si myslím, že zrovna Moravský Ryzlink nestojí za moc, ale pořád mi nejde do hlavy, proč ho musí všichni vinaři dělat a prodávat za nesmyslné částky? Proč raději tu energii nevěnují na vína z odrůd, kterým se daří? Nechápu.

Sauvignon Blanc, pozdní sběr, 2013

V porovnání s Ryzlinkem je to daleko zajímavější víno, které má ve vůni příběh. Člověku úplně stačí si přivonět. Krása.

V chuti je pak jemné, není ani kyselé ani sladké. Tím, že to není nijak výrazné víno se dobře popíjí jen tak, ale není to jen hloupý opíječ. Když vínu věnujete pozornost, je správně provedené, zajímavé a příjemné.

Rulandské šedé, pozdní sběr, 2013

V polosladkém provedení šlo už spíš o dezertní víno. Všeho bylo příliš. Příliš sladké, příliš silné, pod tou vlnou sladkosti příliš kyselé. Člověk si říká, že není umění udělat sladké víno. Stačí aby bylo hodně sladké. Kdepak. V tady platí vinařské pravidlo, že dobré víno je harmonické, kde jsou složky v rovnováze.

Vzhledem k tomu, že šlo o nejdražší víno, které stálo 266 korun, tak není třeba být milostivý. Zatímco Ryzlink bylo jen nijaké víno, tak tohle se přímo nepovedlo.

Frankovka, pozdní sběr, 2013

Chtěl bych věřit tomu, že Libor Veverka neusnul na vavřínech s cenami přes dvě stovky za lahev. Chtěl. A po Sauvignonu Blanc je právě červená Frankovka tím závanem starých dobrých časů. Je to skvělé, hebké a hřejivé víno, které potěší a 254 korun mi není za tuhle lahev líto.

Portugalské červené: může uspět vedle Španělského?

Portugalsko si začíná budovat novou vinařskou image. Už nevsází jen na portské, desertní, dolihované víno, které se hodí k zákusku nebo po troškách jen tak na chuť. Pomalými krůčky si tento stát u Atlantiku buduje renomé “něčeho nového”.

Přesně tohle mě na vínech baví. Být neustále ve střehu a zkoušet novinky, objevovat nové vinařské kraje nebo hledat ty zapomenuté. Je to z části dobrodružství s každou skleničkou a trošku také nikdy nekončící hon za pokladem, kdy máte neustále pocit, že vám něco uniká mezi prsty.

Jakmile jsem zaregistroval dvě na sobě nezávislé doporučení, že Portugalsko je zajímavé, hned jsem ho plánoval vyzkoušet.

Na velký výběr moc nevsázejte. Portugalské vína u nás jen tak neprochutnáte, většinou narazíte jen na portské. Já popadl jedno červené víno v Global Wines v rozumné cenové kategorii. Na výběr jsem měl ze sedmi červených vín. Dvě se pohybovali kolem 115 korun, což mi přijde na dovážená vína jako nerozumně nízká cena, kde nemůžu očekávat žádnou kvalitu.  Čtyři se pohybovali od tří set výše, kde už zase není žádné umění narazit na dobré víno. Zůstalo tak na mě Evel Tinto Douro za 195 korun. 

Má jít o víno s “Intenzivní vůní ovoce, zeleného tabáku a sladkého koření. V chuti plné, suché, komplexní s pěkným závěrem. Aroma s tóny červeného bobulového ovoce a znovu tabáku.” Už jsme si zvykl, že mám jiné zážitky, než mi líčí distributor.

Aby to stálo za to, vzal jsem si na srovnání Rioju z vinařství Marqués de Cáceres. Ročník 2008. Z mého pohledu dost těžká váha. Věhlasný region, skvělý vinař, dobře uleželé. A srovnání stálo za to.

Grilovací víno proti zádumčivému

Evel Tinto se odkazuje na řeku Douro, kde se sklízí hrozny na portské. Můžeme obdivovat jistou odvahu. Jistota, že si někdo koupí v globálním měřítku portské je násobně větší než láhev Evelu Tinto. Na druhou stranu náklady na výrobu portského jsou daleko větší než na výrobu klasického vína, takže větší marže za trochu toho rizika asi stojí.

Víno je hladké, snadno pitelné a ploché. První hlt chutná stejně jako poslední. Nijak se nerozevře. Snad jen pokud s ním zapíjíte maso, třeba grilované, jak jsem to udělal já, tak hned poznáte, že si tahle kombinace dobře rozumí.

Ale pořád za dvě stovky si koupit nekomplikované víno ke grilu, pro to nemusíme jezdit do Portugalska, takové seženete kdekoliv. Takže za mě celkem nevýrazné víno. Bílé víno, o kterém se daleko více mluví, může být zajímavější. To jsem sice koupil, ale vypilo se dřív než jsem se k němu dostal se sklenkou já.

Vedle toho Rioja není žádné snadné povrchní víno. Uděláte dobře, když ho necháte prodýchat. Já v něm cítil výraznou hořkost a zároveň ovocnost. Uvědomuji si, že to může dělat spoustu lidem problémy, taky to není víno pro každého. Je to spíš pro ty, kdo si nad ním rádi posedí, prozkoumávají ho a mají samotné pití jako zážitek. Rioja je spíše hlavní náplní večera než kompars k jiné zábavě.

Letošní burčák? Dobrá sezóna

Včera jsem neodolal dát si první letošní skleničku burčáku. Přivezli ho z vinařství Petr Skoupil a mělo jít o Irsai Oliver. Alespoň to tvrdila prodavačka, podle mě to mělo daleko více z chuti Muškátu moravského.

Buď jsem měl hned na poprvé mimořádné štěstí, nebo se ukazuje, že letošní burčák bude úžasný. Optimisticky věřím spíše druhé variantě.

Jemné perlení, sladké tak akorát a skutečně výrazna šťavnatá ovocná chuť. Na letošní burčák budu pravděpodobně vzpomínat velmi rád.

Božská mana z Mosely

S německými víny je to v něčem podobné jako s jejich auty. Jsou kvalitní... Ale zdá se mi, že zatímco o těch autech to ví skoro každý, tak o vínech to stále lidé moc nevědí.

Slyšel jsem docela vtipnou teorii, že věhlas německým vínům utnula americká propaganda během druhé světové války, která vykreslovala Němce jako tlusté buřtožrouty (asi byste víno od takových otrapů taky nechtěli pít, že jo?).

Ať to bylo jakkoliv, před válkami byla německá vína skutečně velmi ctěná. Hlavní vinařské oblasti jsou doslova nalepené k francouzským hranicím. A posledních zhruba dvacet let si Němci skutečně zapracovali a vrácí se do středu pozornosti vinařského světa.

Jestli už tak dost kvalitním bílým německým vínům někdo kraluje, tak je to Riesling. A to nejlépe Riesling z Mosely. 

Zkoumat jen tyhle rýňáky může být slušnou zábavou na celý život. Stylem a zpracováním se liší vinař od vinaře. Každý má svůj názor na to, jak by měl Riesling chutnat. Je to podobné jako, když jedete po Itálii a na každé zastávce vám udělají pizzu trochu jinak a je podle nich tou nejlepší. A Ryzlink rýnský je k tomu úplně ideální, tvárnou odrůdou, s kterou si vinaři můžou vyhrát. Víno tak může být suché a minerální, properlené, vyvážené, navoněné, sladké i přeslazené, a pokaždé je skvělé.

Tohle léto jsem si vyhradil téměř speciálně na německé rýńáky, abych se v nich trochu vyznal a našel v nich nějaký řád. Končím, tam kde jsem začal. Vypil jsem nejméně deset lahví různých cen, od různých vinařů a z různých oblastí, a nejsem schopen říct jediné uspokojivé vodítko nebo doporučení. Vím jen, že se pijou jako nic.

Na jednom ze specialistů na Rieslingy, vinařství Dr. Loosen jsem si ale potvrdil, že za kvalitou se u nich skrývá pilování vyváženosti a harmonie. 

Riesling Kabinett, Blue Slate, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Základní ryzlink od “sofistikovaného” výrobce, jak se Dr. Loosen nazývá, vyjde na 12 eur, což není tak špatná cena, když vám zbudou nějaké drobné po dovolené a máte to štěstí, že přestupujete na letišti ve Frankfurtu. Podle všeho šlo o rozumnou koupi. Průměrná cena je o euro vyšší.

Hrozny pochází z několika vinic v Mosele. Což by kde kdo asi vůbec neřešil, jde nakonec o víno z jedné oblasti, ale v téhle cenové úrovni je dobré vědět zcela konkrétně z kterého pole, svahu či kopce víno máte.

Tenhle Riesling se má projevovat výraznou mineralitou a broskvovou chutí. Moje zkušenost byla ale trochu jiná.

Víno bylo překvapivě sladké. Takové pití do cukrárny pro staré dámy. Trochu z něj až trnuly zuby, ale působilo načechraně, lehce a neomrzelo, protože skutečně za tím přílivem sladkých tónů zůstávala minerální dochuť a kyselkavost. Ač to zní skoro absurdně na papíře, to víno bylo vyladěné a vyvážené. Sladkost byla to první co vás zaplavilo, ale nebylo to jedinou zbraní.

Riesling Spatlese, Urziger Wurzgarten, Dr. Loosen, Mosela, 2014

Tenhle ryzlink patří k těm vůbec nejdražším, které jsem kdy pil. Přišel mě na 20 euro. Ale nemohl jsem odolat postavit proti sobě dvě vína od Dr. Loosen. Stále šlo i přes letištní nákup o celkem chytrou záležitost. V průměru lahev přijde na 22 euro.

Tenhle rýňák je z jedné konkrétní vinice - Wurzgarten, neboli kořeněné zahrady. Zdejší vína mají mít, jak už stát napovídá, exotické a kořeněné aroma.

Po všech stránkách šlo cítit, že jde o víno, kterému se věnuje mimořádná péče. Opět převládaly sladké tóny, vše bylo ale uhlazenější, jemnější a vytříbenější.

Exotické aroma jsem v chuti příliš neobjevil, u kořenitosti je to pak otázkou imaginace, pro mě to spíš byla medovost.

Co se ale vínu musí nechat je, že chutnalo božsky a hodně se lišilo od toho, co jsem původně čekal.